Hlavní stránka Hrabová Ostrava-Hrabová Z historie Banderovci

Banderovci

  V posledních době se v souvislosti s pokračujícím konfliktem na Ukrajině stále častěji mediálně zmiňují banderovci. Historickému zjednodušení se nevyhnul ani prezident se svým výřečným mluvčím. K lepší orientaci předkládám krátký historický exkurs.

 

                   Monument Stepanu Banderovi v Ternopilu

Stepan Andrijovič Bandera byl ukrajinský politik a předseda Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Narodil se jako jeden z šesti potomků řeckokatolického kněze. Od roku 1929 byl členem Organizace ukrajinských nacionalistů, která bojovala za ukrajinskou samostatnost. Na území, kterému Bandera velel, byly metodou prosazování nezávislosti mimo jiné i teroristické akce a atentáty vůči představitelům Polska.Roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého k trestu smrti, ale rozsudek mu byl později změněn na doživotní odnětí svobody. Z vězení byl propuštěn až Němci roku 1939. Téhož roku se OUN rozdělila na dvě části: banderovce (OUN-B) vedené Banderou a melnykovce (OUN-M) pod vedením Andrije Melnyka.

  Sovětský svaz se z Moskvy řízeným hladomorem 1932 – 1933 snažil násilně ukrajinské zemědělce kolektivizovat a nahnat do kolchozů. Počet obětí hladomoru a represí historikové odhadují na neuvěřitelných 3 - 5.000.000 obyvatel Ukrajiny. V roce 1937 SSSR s nacistickým svolením anektovalo pobaltské země, dohromady necelých 10 miliónů obyvatel. Deportovali a vyvraždili v Pobaltí za 12 měsíců 200.000 obyvatel. Poláci nedobrovolně absolvovali tzv. 4. dělení Polska mezi Hitlerem a Stalinem, na které doplatili částečnou likvidací své Zemské armády (Armada krajowa) a likvidací zajatých polských důstojníků v Katyni. Vyvraždění polské elity SSSR dlouhé roky odmítalo přiznat a svalovalo vinu na Německo. Po napadení Sovětského svazu Německem se pokusili ukrajinští nacionalisté vedení Banderou využít situace a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásili samostatný stát v čele s premiérem Jaroslavem Steckem. Téhož dne po vzájemné dohodě s Banderou učinil vyhlášení nezávislosti v jiné části země i Melnyk, který se utrhnul ze řetězu Melnyk. Spustil etnickou čistku v Polesí, což byla předválečná hraniční oblast Polska, Běloruska a Ukrajiny). Brutální partyzánský boj trval v některých oblastech až do počátku 50. let. Poláci v odvetách (přes zákaz polské Zemské armády) zabili na 30.000 Ukrajinců a Židů.

  Německé vedení však bylo vyhlášením samostatné Ukrajiny, podporovaném bouřlivě ukrajinskou veřejností, zaskočeno. Ukrajinští představitelé byli zatčeni a odvezeni do Berlína, kde byli nuceni k odvolání proklamace nezávislosti. Jelikož neodvolali, byli   uvězněni v koncentračních táborech. Bandera byl vězněm v koncentračním táboře Sachsenhausen. Propuštěn byl až na podzim roku 1944. Po propuštění řídil ze zahraničí Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), která bojovala za vznik samostatné Ukrajiny prakticky proti všem, především však proti Polákům za podpory Němců. Polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni a v Haliči bylo povražděno v letech 1943 - 1945 jednotkami UPA až 100.000 polských civilistů, dalších půl milionu Poláků uprchlo. UPA brutálně vyháněla nejen Poláky a Rusy, ale i tamní přesídlené Čechy a Židy.

  Po válce Bandera žil v exilu v Mnichově, kde se nadále politicky angažoval. 15. října 1959 ho před jeho domem v zavraždil agent KGB Bohdan Stašinskij pomocí kyanidu, kterým byl Bandera zasažen do obličeje. Stalo se tak na příkaz šéfa KGB Alexandra Šelepina a Nikity Chruščova. Německý nejvyšší soud v Karlsruhe konstatoval, že za smrt Bandery nese vinu vláda Sovětského svazu, což se po pádu SSSR při otevření archívů potvrdilo.

  V strašné předválečné a válečné době byly miliony obětí umírajících ve jménu vypjatého nacionalizmu, nacizmu a komunizmu. Nejsou jednoznační hrdinové. S nepochybnými zločiny OUN se dnešní samostatná a nové agresi ze strany Ruska čelící Ukrajina, ještě musí vyrovnat. Poslední tisícovce žijících starců, členů OUN, udělila kontroverzně status veteránů. Nejvíce křičí a protestuje Rusko, které má v genocidě let 1929 – 1959  krvavější ruce, než Ukrajina.

  Německo se začalo vyrovnávat s válečnými zločiny až po 18 letech. Rusové si hlavu patřičně neposypali dosud. Nepoučili se z vlastní historie a naopak pokračují v politice anexí a agrese k sousedům i v současné době (Podněstří, Jižní Osetie, Krym, Doněck, Luhansk aj.). Stále pod stejnou záminkou „ochrany zájmů utlačované ruské menšiny“. My sami jsme se s vlastní minulostí dosud zcela nevyrovnali (odsun německé menšiny z pohraničí a Benešovy dekrety) – a to jsme samostatní a suverénní už 30 let! Ukrajina na hlubší sebereflexi neměla zatím čas. Navíc čelí agresi mnohem silnějšího souseda, který se navíc za likvidaci ukrajinského jaderného arzenálu  při rozpadu Sovětského Svazu zavázal respektovat a chránit územní jejich celistvost země. Ukrajinci potřebují čas a naši podporu. Objektivitě rozhodně nepřidávají současné komentáře našeho prezidenta a jeho mluvčího, které tehdejší zločiny dávají za vinu výhradně Ukrajincům. Historická pravda není nikdy černobílá.

MUDr. Rostislav Gromnica, Ph.D.

 zastupitel Městského obvodu Hrabová 

Zdroje:  

https://www.panovnici.cz/stepan-bandera,

https://cs.wikipedia.org/wiki/Stepan_Bandera

Lidové noviny, Jiří Hanák: Prokletá minulost

http://tapolitika.cz/na-kave/osobnosti/andrej-zubov-banderovci-jsou-prikladem-obrovske-lzi-vyprodukovane-sovetskym-rezimem/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tajne-vyfotografoval-obeti-hladomoru-na-ukrajine-jeho-vnucka-je-po-76-letech-zverejnila-63949