Hlavní stránka Hrabová Ostrava-Hrabová Slovo lékaře Slovo lékaře 25 Výchova a deprivanti z pohledu renomovaného psychiatra

Slovo lékaře 25 Výchova a deprivanti z pohledu renomovaného psychiatra

Radkin Honzák (79) - asi nejrenomovanější a velmi populární psychiatr, publicista a pedagog.  Je asistentem Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, ambulantním psychiatrem IKEM, lékařem psychiatrické léčebny Bohnice a ambulantním psychiatrem kliniky Remedis. Je autorem desítek populárně naučných publikací o psychiatrii, psychologii. K aktuálním záležitostem se pravidelně vyjadřuje na svém blogu. Je ženatý, má dvě děti a dvě vnučky.

Článek je sestaven na základě jeho publikací, blogové diskuze a rozhovoru, který poskytl novinářce Lucii Šilhové (MF Dnes) v r. 2018.

  1. Pohádky jsou švindl, zvláště ty české. Opakuje se trojúhelník perzekutor, oběť a spasitel. V Červené Karkulce se to opakovaně mění: zprvu spasitelka Karkulka jde za babičkou, sežere ji vlk, takže se stane obětí. Myslivec ji zachrání i s babičkou a z vlka perzekutora je oběť s rozpáraným břichem. Zlo je potrestáno a nikdo se neptá, proč pustili Karkulku samotnou do černého lesa.

V Šíleně smutné princezně chtěla princezna mládence, kterého jí nedovolil tatínek. Simulovala proto depresi a dostala, co si umanula. Typické citové vydírání. Rodiče by měli absolvovat před vyprávěním takové pohádky sami školení.

  1. Výchova malých dětí. Častá otázka, zda zaslouží plácnout přes zadek malé dítě, které si křikem, teatrálním pláčem a válením po zemi vymáhá pozornost. Má konstantní odpověď: ano. Samozřejmě žádný výprask, nebo facky. Někdy stačí pevné obětí. „Hlavně nenechat dítě producírovat podle nesmyslného motta, že dítě má na všechno právo a všechno může“.
  2. Tělesné tresty. Na otázku zákazu tělesných trestů odpůrcům říkám, že jsou blbci. Zbavují se tím základního výchovného prostředku. „Své děti jsem nikdy nemlátil. Jednou se mi ovšem můj mladej vytrhl a pokusil se vletět do vozovky. Ve stresu jsem ho na poslední chvíli zachytil a jednu mu vyšil na zadek. Nikdy více už do vozovky neskákal a nevstupoval bez rozhlédnut“. Velmi pádný argument. „Vysvětlování 30 měsíčnímu dítěti prakticky nemá smysl, mnohem účinnější je jednoduchý stimul, samozřejmě přiměřený, který dítě ihned pochopí“.
  3. Nesmyslná korektnost. Odstartovala ji jistá pampersková bába, která vydala pseudovědecký pamflet, jak je pro děti skvělé, když mohou kálet do plenek do tří let. Tato představa, že dítě nemá být omezováno, pokud samo nepochopí plně význam toho, co se má naučit, je nesmysl. Při výchově je nutné a potřebné používat to, čemu se říká v odborné literatuře nácvik frustrační tolerance. To znamená, že některé věci dítě mít nebo dělat prostě nebude, i kdyby se stavělo na hlavu. Až vyroste, musí už akceptovat, že nemůže dostat všechno, co vidí. Musí se naučit ctít hranice. Je to velmi jednoduchý a trendově někdy nerespektovaný princip základní rodičovské výchovy. V životě nás totiž čeká neustálý stres. „Když neznám hranice, neustále budu narážet ode zdi ke zdi, nebudu chápat, že prostě nebude po mém. Z toho mi bude blbě, dostanu depresi. Pokud jako dítě dostanu vše, co si umanu, později mne to zákonitě doběhne“. Už Aristoteles napsal, že potřeby musí být syceny, jinak organizmus chátrá. Pak jsou ale přání, která sycená nejsou, přesto tím organizmus nechátrá. Dneska si lidé pletou přání s potřebami a cítí se pak mizerně.
  4. Lenost a pohodlnost rodičů.Na první pohled milující, ale de facto líní rodiče, jsou příliš pohodlní na to, aby s dětmi zápolili ve výchově. Prostě nevychovávají a ještě se tím holedbají. Tedy spíše než láska převládá lenost, ledabylost a dojmologie z internetu, kde se navzájem utvrzují ve správnosti své nevýchovy“. Navíc je vše požehnáno postfaktickou dobou a jejími pravidly. Lidé chtějí mít všechno, protože mají pocit, že je to jejich právo. To je základ problému. Instinkty zdravé výchovy jsou převálcované internetem.
  5. Deprivanti. To, co dítě dostane v prvních 2 – 3  letech, je podstatné pro to, jak se bude cítit samo se sebou, se společností a ve světě vůbec. Deprivanti jsou lidé, kteří byli v určitém čase ošizeni o přísun potřebných citů, díky kterým umíme v dospělosti sami sebe ocenit, zařadit se do společnosti a vážit si sebe sama.
  6. Konzumní svět. Konzumní společnost nesmírně komplikuje lidské vztahy. Muž a žena, oba deprivanti. Budou oba chtít neustále důkazy o lásce druhého. Koupí si navzájem zlato, místo aby se pohladili. A stejně si nebudou věřit. Psycholog (transakční analytik) tvrdí, že člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak uschne.
  7. Nespokojenost. „Moje miska přání nemůže být nikdy plná. Deprivant se domnívá, že jiní ji plnou mají a závidí. Když závidím, často i nenávidím. Nenávist plodí revoluce, protože tamti mi nechtějí dát, co mi přece patří. Mám právo mít to, co ostatní. Vzniká bludný kruh, ve kterém si lidé neustále dávají přes hubu. Nehledě na fakt, že se nyní máme dobře, jako dosud nikdy“. Deprivanti přesvědčí další deprivanty, že je opravdu všechno špatně. „Jednotlivci se dnes mají dobře, jejich život dává smysl. Společnost je však bolavá a smysl nyní nedává. Zároveň nám dává najevo, že už neexistuje ani spravedlnost. Struktura hodnot neplatí, jdou zpochybňovány přirozené autority národa - vědci, učitelé, lékaři. Nasloucháno je šarlatánům a podvodníkům ve vědě i politice. Chybí kritické myšlení“. Docent Jaroslav Skála, slavný specialista na léčbu závislostí, říkal: „buďte chlapci rádi, že jste závislí jen na alkoholu. Toho se můžete zbavit. Jsou závislosti, kterých se nezbavíte – závislost na moci“. Vidíme to dnes na hradě i v podhradí, jak závislost na moci dokáže člověka zcela odlidštit.
  8. Závěr: citát pana Jiřího Suchého: „Člověk je v podstatě dobrej, ale protože mu to ještě nikdo neřekl, tak se chová jako hajzl“.

 

Březen 2019

MUDr. Rostislav Gromnica, Ph.D.