Jak první světová válka poškodila život na vesnici

 

 

Bělohradská výstava o dopadech světové války.Bělohradská výstava o dopadech světové války.Bělohradská výstava o dopadech světové války.Bělohradská výstava o dopadech světové války.

Dalších 14 fotografií

O tom pojednává současná výstava v bělohradském Fričově muzeu. Válka nebyla jenom vzdálenou událostí, která se obyvatel vsi netýkala. Ve skutečnosti je už ve svých prvních měsících srazila do kolen.

 

„S hrůzou jsem sledoval nařízení a zprávy, které mapovaly děj těch šílených čtyř let války. Hlavně jsem si uvědomil dopad na civilní obyvatelstvo," popisuje své pocity vedoucí Městského kulturního střediska Ladislav Stuchlík poté, co se mu dostal do rukou archiv Horní Nové Vsi. Zrodil se nápad sestavit výstavu, která se ale nebude zabývat vojáky na frontě, nýbrž každodenním životem.

 

Ještě před začátkem války děti ve školách dostaly mapu Rakouska – Uherska. To aby si uvědomily, jak ohromný je „jejich" stát a jak malé je Srbsko. Vítězství ve válce – pokud by k ní mělo dojít – by bylo rychlé a bezbolestné. Pak ale začali z Horní Nové Vsi mizet lidé. Všichni muži v produktivním věku byli odvedeni na frontu, ve vesnici zbyli staří lidé, ženy a děti. Museli suplovat pracovní sílu, která náhle chyběla.

 

To byl však teprve začátek. Rakousko – Uhersko potřebovalo zásoby pro válku, a proto vyhlásilo rekvizice. Stát rodinám zabavil zásoby potravin, sebral jim i oblečení a hlavně koně, tudíž zemědělci museli veškeré práce odčinit ručně. Dětem od osmi let byla oficiálně přerušena školní docházka, aby mohly pracovat na polích. Pro jejich menší sourozence byly zřizovány útulny – například v Nové Pace. Rodiny na ně totiž neměly čas dohlížet.

Válka navíc zpřetrhala evropské obchodní toky a podnikům se nedostávalo surovin. „Kremličkova textilní továrna v tu chvíli naprosto přestala vyrábět. I ti, co mohli pracovat, najednou přestali. Uzavřely se evropské obchodní cesty a trh na to samozřejmě nebyl schopen pružně zareagovat. Pro mnohé to znamenalo konec obživy, přerušený přísun peněz," vyložil Ladislav Stuchlik.

 

Bez zásob

 

Rakousko – Uhersko během válečných let nutně potřebovalo záplatovat zásoby. Přídělový systém byl čím dál přísnější, rodiny v Horní Nové Vsi třeba dostávaly jenom jeden litr petroleje na měsíc. Do mouky se začal přidávat škrob. Stát rovněž nařídil pro všechny obyvatele povinné úkony. Například sběr kopřiv, ze kterých se tkalo ložní prádlo.

 

Protože nebyla práce, lidé ve vsi neměli peníze. A pokud se jih domohli, nebylo za ně co koupit. Během války lidé v Horní Nové Vsi dostali příkazem postarat se o uprchlíky z Haliče, kteří do české kotliny přicházeli často zcela bez majetku. Museli je ubytovat a poskytnout jim stravu. Stát jim sice dal finanční příspěvek, jenomže za peníze nebylo možné na vsi pořídit skoro nic.

 

Jeden příklad: rodina na začátku války přišla o otce, protože byl odveden do války. Matka záhy zemřela a nejstarším člověkem v domácnosti byla náhle desetiletá dcera, které spadla na bedra starost o své sourozence. Obludnost tehdejší byrokracie se projevila v tom, že ani této rodině stát neodpustil vůbec nic. Musela dodat zásoby v rámci rekvizicí i zajistit zázemí pro haličské utečence.

 

Objevila se i sounáležitost. Kotykova mlynářská rodina pomáhala sousedům, jak jenom mohla. Po nocích tajně udělovala dávky mouky a nejen tím zachránila řadu lidí. Jakmile v roce 1918 válka skončila, vděčné procesí bělohradských vyrazilo Kotykům poděkovat. Lidé z okolí uspořádali velkou oslavu s hudbou. Tehdy jedna z hlavních ulic Lázní Bělohradu získala své jméno: dodnes nese název Kotykova alej.

 

Autor: Jan Jireš,převzato z Jičínského deníku