Obnova obecní samosprávy

Ve stínu debat o sociální a daňové reformě zůstává neméně zásadní téma nového způsobu financování obcí. Střet o něj může dále zkomplikovat vztahy v koalici, tentokrát mezi ODS a TOP 09. První z nich se cítí být mluvčím velkých měst, zatímco druhá, resp. její partner Starostové a nezávislí, reprezentuje převážně malé a středně velké obce. To, že u ODS jde možná už spíše o vzpomínky na minulost, je věc jiná. 

Projde-li navržená změna ve výpočtu obecních příjmů v podobě, v jaké ji navrhuje ministerstvo financí, bude to v komunální politice jeden z nejzásadnějších a nejpozitivnějších kroků od zavedení samostatných obecních rozpočtů v roce 1993. 

Bohatí sobě Před třemi lety Topolánkova vláda, ovšem s týmž ministrem financí, který už zase chodí na schůze vlády současné, napravila největší zhůvěřilosti předchozího systému, jejž zavedla kdysi vláda Zemanova. Podle kastovního modelu z roku 2000 byl rozdíl mezi nejmenšími a největšími obcemi propastný – hlavní město dostávalo na jednoho obyvatele šestapůlkrát větší částku ze sdílených daní než nejmenší obce. Navíc platila nelogická schodková metodika výpočtu, kdy jeden obyvatel navíc mohl přinést městu, které se díky němu překulilo přes hranici padesáti tisíc obyvatel, 13 milionů Kč. Tyto věci byly částečně narovnány právě v roce 2008. Tehdy na nich vydělaly především nejmenší obce. 

Současná změna má jít dál. Chce odbourat tři roky starou úlitbu čtyřem největším městům – Praze, Brnu, Ostravě a Plzni –, která měla speciálním mechanismem zaručeno, že nebudou mít méně než předtím. Podle nového modelu mají vydělat skoro všichni a zaplatit to mají právě tato čtyři města. 

Rozdíl mezi největší a nejmenší obcí v příjmech „na hlavu“, je totiž stále ještě 4,5násobný. Na Slovensku je rozdíl mezi Bratislavou a nejmenší obcí jen 2,5násobný, v Rakousku dokonce ještě nižší. Nikdo nezpochybňuje to, že větší města mají mít víc nejenom v absolutních částkách, ale i na obyvatele. Řadu svých úloh totiž neplní pouze pro obyvatele vlastní, za něž a na něž dostávají peníze, ale i pro další. Provozují divadla, výrazně dotují hromadnou dopravu, kterou využívají i lidé z okolních obcí, apod. Jen je otázkou, jak velký rozdíl to má být. 

Struktura českých a moravských obcí je v Evropě zcela výjimečná – s výjimkou Francie nenalezneme stát, kde by téměř tři pětiny obcí měly méně než 500 obyvatel. Žije v nich ale jen nějakých osm procent obyvatel. Početně slabší už je skupina obcí mezi jedním a pěti tisíci obyvateli – těchto obcí je asi tisíc, ale žije v nich plná pětina obyvatel. Celostátní politika může těmto menším sídlům, jež tvořila a tvoří mentální základ naší společnosti, buď pomáhat, nebo ztrpčovat život. Navrhovaný model jde cestou první. 

Ten totiž chce nejenom pozměnit způsob rozdělování peněz z daní mezi obcemi. To je v zásadě technická věc, která by měla být, a zdá se, že skutečně je, podložena analýzami, kolik „provoz“ té které obce stojí. 

Nejzajímavější je skutečnost, že mají být zrušeny nejrůznější dotace, které dnes tvoří nejistou součást obecních rozpočtů – a peníze na ně určené mají být přidány k penězům „daňovým“, rozdělovaným podle jasných kritérií. Proč je tato skutečnost zajímavá? 

V druhé půli devadesátých let průběžně klesal podíl dotací na celkových příjmech obcí. V roce 1999 se tak dostal dokonce pod dvacet procent. Naopak dalších pět let bylo ve znamení téměř exponenciálního nárůstu tohoto podílu, takže ve zlaté Špidlově a Sobotkově éře vyskočil jednou tolik, na hrůzných čtyřicet procent. O dvou pětinách obecních příjmů tak fakticky nerozhodovala místní samospráva, ale kdosi úplně jiný. Následoval skokový pokles ke třiceti procentům, kde se s malými výkyvy držel další pětiletku, aby v roce 2010 zamířil opět vzhůru k šestatřiceti procentům. 

Půjde to i bez známostí Vysoký podíl dotací na příjmech není slučitelný s ideou fungující obecní samosprávy. Podle nového modelu by např. třítisícová obec mohla ročně získat navíc až sedm milionů, samozřejmě za cenu omezení dotací. V součtu čtyř let už to jsou zajímavé peníze. Sama se rozhodne, podle vůle zvolených zastupitelů a možná i po zjištění vůle samotných občanů, zda opraví nejdřív koupaliště, nebo kulturní dům. Nebude ve svém rozvoji a v plnění svých úkolů závislá na hlasu neznámého úředníka či v lepším případě politika kdesi na kraji, na ministerstvu či v Bruselu, který až dosud ví nejlépe, co kdo potřebuje. Starostové se už nebudou muset v takové míře nedůstojně dožebrávat pozornosti, jejich úspěch se přestane měřit tím, kolik známých na dotačně důležitých postech mají. 

Celá koncepce je tak zajímavá, až je to podezřelé. Ale proč by po sérii špatných zpráv nemohla jednou přijít dobrá? 

 

***

 

Podle nového modelu by například třítisícová obec mohla ročně získat navíc až sedm milionů, samozřejmě za cenu omezení dotací. V součtu čtyř let už to jsou zajímavé peníze. 

 

 

STANISLAV BALÍK