13. 4. 2024
Hlavní stránka Volby Archiv Krajské volby 2016 Drábová: Kompromis není špatné slovo. Ale vytvářet mosty můžete jen v přímém kontaktu
Drábová: Kompromis není špatné slovo. Ale vytvářet mosty můžete jen v přímém kontaktu
3. 10. 2016
„Pozoruji vlastnost pro Čechy typickou, že když nemáte stejný názor, jste nepřítel... Nikde jinde jsem to takhle často neviděla,“ říká oblíbená fyzička, jež nyní kandiduje jako dvojka za hnutí Starostové a nezávislí (STAN).
Drábová: Kompromis není špatné slovo. Ale vytvářet mosty můžete jen v přímém kontaktu
Krizový plán potřebuje každý kraj a obec, říká Dana Drábová. Zásadní je ale připomínat lidem, že se musejí umět postarat i sami.
Jste zastupitelkou Pyšel u Benešova už přes osmnáct let. Co vás přesvědčilo, že budete usilovat o metu vyšší ve Středočeském kraji? Přemlouval vás předseda Petr Gazdík?
Víte co, to vyšlo z krajské úrovně, ne celostátní... První impulz byl od mého skoro spolužáka z vysoké školy Věška Michalika, starosty Dolních Břežan. Hodně dobře jej znám, je velmi aktivní, co se Starostů a nezávislých týká. Na podzim mi říkal: „Nepodpořila bys nás na kandidátce do krajských voleb?“ A já odvětila, že si to musím rozmyslet.
Z rodiny jsem naučená, že když něco dělám, tak to opravdu musím dělat a ne se jen tvářit, že to dělám. Tak jsem chvíli přemýšlela, ale poté si řekla, že když se stanoví dobře podmínky – že nebudu lídr, aby to nevytvářelo dojem, že se míním ucházet o funkci hejtmana a že se hned řekne, že aspiruji jen na neuvolněnou funkci – tak vlastně proč ne? Nějaký čas, abych se takové funkce zhostila, ještě najdu.
Člověk má být skromný, ale vše má své meze: myslím si, že i má tvář nějaké hlasy přinese. Cíl je dostat co nejvíce starostů, kteří se osvědčili v komunální politice, do krajského zastupitelstva... Neříkám, že STAN je jediný se starosty na kandidátce, ale je to hnutí, se kterým jsem ochotná se – zase s nadsázkou – takhle „zaplést“.
Jste též známá popularizátorka vědy. Hrálo v rozhodování roli i to, že právě starosta Michalik pomáhá zřídit středočeský Science and Technology Advanced Region (STAR)?
Je pravda, že v tom „polygonu“ obcí Dolní Břežany – Vestec vzniká poměrně unikátní koncentrace inovativních institucí, jako jsou laser ELI, centra HiLASE nebo BIOCEV, na což se nabalují i technologické firmy. Takže ještě předtím, než mi Věšek dal neodolatelnou nabídku kandidovat, tak jsme se začali úžeji potkávat ve správní radě STAR. To je pro mě srdeční záležitost. Protože jestli mě něco hodně zajímá, když odhlédnu od své profese, je to vzdělávání, výzkum a inovace. Tomu bych se chtěla na kraji dost věnovat.
Takže od STAR ke STAN... Čím si vysvětlujete, že starostové mají takovou důvěru, až 62 procent – na billboardech jste tvrdili, že je to více než u prezidenta Miloše Zemana. Je to jejich blízkostí „obyčejným“ lidem? Řešením věcí bez ideologie?
Tak. Starosta se musí opravdu postarat, zejména v menších komunitách. Tam je v denním kontaktu s lidmi, řeší jejich problémy.
Starostové si nemohou dovolit se příliš zabývat „vznešenou“ ideologií, která řeší problémy všehomíra – anebo se tak alespoň tváří a většinou nic ani neřeší. Oni se musejí soustředit na to, aby se srovnali s každodenním životem obce, aby obec držela pospolu jako komunita a aby prosperovala. Infrastrukturně, ale i společensky!
To má odvrácenou tvář. Ono „není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“, takže někdy se setkáte i s extrémními názory na dané starosty, protože někomu nedokázali vyhovět. Zastupitelstvo musí vždy hledat kompromis. Když máte opravovat cesty nebo chodníky, začnete tam, kde jezdí nebo chodí nejvíc lidí. A ti, na něž se dostává až na konci, pak nemají starostu příliš v lásce. Příkladů, kdy se musí velmi pečlivě vážit „poměr cena–výkon“, jsou spousty. Všechny neuspokojíte.
Asi to znáte z Pyšel. Co ze svých zkušeností chcete přenést na kraj?
Ráda bych se zabývala školstvím. Pro nás byla letitá anabáze sehnat peníze na rekonstrukci a rozšíření školy, kam šla i moje maminka v roce 1932 do první třídy... Teď se to i podařilo; škole se dostane podstatnějšího faceliftu, jak se říká hezky česky. (smích) Jako přípražská obec zažíváme babyboom, musíme se na to již připravit.
A přinesete i něco ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost?
Myslím, že můžu nabídnout opravdu výraznou zkušenost v krizovém plánování, v krizovém řízení...
Potřebuje to Středočeský kraj?
Potřebuje to každý kraj. A každá obec. Těch situací, které mohou nastat a vyžadují to, aby na různých úrovních společenství plnilo svoji roli a pomohlo tam, kde si člověk nepomůže sám, je ohromná spousta.
S tím, jak k nám matička příroda už není tak přívětivá, jako byla v řekněme posledních padesáti letech, a frekvence extrémních meteorologických jevů se zahušťuje, je dobře si zmapovat, jaká rizika té které obci, tomu kterému kraji hrozí a udělat si na ně rámcový plán – protože přesně to nenaplánujete nikdy. To je čím dál důležitější.
Dobře jsme se naučili, celorepublikově až do lokální úrovně, zvládat povodně. Ale je plno jiných hrozeb, kde by alespoň rámcový plán měl existovat, ovšem zatím neexistuje.
Nedávno jsem se bavil na ČVUT o blackoutu, o němž se sice mluví, ale: jsme reálně připraveni na situaci, že začne hybridní válka a nějací „zelení mužíčci“ odkudsi z východu nám vyřadí důležité rozvodné uzly?
Příliš na to připraveni, abych pravdu řekla, nejsme. I když probíhají v krajských městech i v Praze cvičení, ale ta nám spíše odhalují, co všechno neumíme a nevíme. Ale i to je dobré.
Abychom našli ty slabiny?
Přesně tak. Najít je a snažit se je krok po kroku ošetřit. Třeba jedno cvičení ukázalo hodně důležitou věc: předtím nebylo zmapováno, kolik lidí v domácím ošetření je životně závislých na tom, zda jejich přístroje mají proud. Tam šlo skutečně o ohrožení životů v řádu hodin!
Nedávno jsme četli, že se v Německu chystá nová strategie civilního nouzového plánování, což způsobilo reakce typu příprav na válku. Ale vždy je třeba odlišit přitažlivý novinářský titulek od pravé podstaty. A ta podstata je, že se znovu lidem připomíná: podívejte se, stát se o vás postará, ale má v krizi priority, a vy musíte zapojit vše, co dovedete, abyste se o sebe nějakou dobu zvládli starat sami; a když to zvládnete, tak se rozhlédněte, kdo ve vašem okolí potřebuje pomoc, a pomozte mu. Tomu se říká subsidiarita, tak to má být stavěné! Zásadní je připomínat lidem, že se musejí starat i sami.
Nemyslíte, že to bylo od Němců – v éře terorismu, běženců i Putina – spíše strašení, jak zněla kritika?
Ne. Ne. To, že se vytáhlo, jak se Německo připravuje na válku, je něčím, co prodává noviny. Ale reálně mít doma věci pro základní přežití alespoň na tři dny, když už ne na deset dní, jak doporučují Němci, je rozumná věc. Doporučuji to rozhodně i Čechům.
Nejspíš se to u sousedů hodně spojilo s migrační krizí, s atentáty...
To je těžké. Samozřejmě to má velikou symbolickou rovinu, ale málo pak pracuje druhá polovina mozku. Jakmile přijdou silné symboly, tak vypínáme druhou polovinu mozku, která má uvažovat ve faktech a číslech. Jsou v tom emoce. Když se podíváme, kolik lidí se – bohužel – stalo oběťmi teroristických akcí v 70. a 80. letech dvacátého století a jak je to dnes, tak pořád ještě jsou čísla, ač je to vždy osobní tragédie pro oběti i blízké, o hodně nižší.
Hovoříte o důrazu na čísla, fakta, ale zdá se mi, že žijeme v době postfaktové, že lidé velmi lehce podléhají dojmům a mají spíše silné názory.
Čím dál více přemýšlím o tom, jakou odvrácenou roli v tomto ohledu mohou mít sociální sítě. Vedou mimo jiné k tomu, že se vytvářejí komunity a jakési ostrůvky uzavřených názorů, které se spíše vzájemně podporují ve svém vidění světa.
Hezky to definoval jeden můj kamarád: sociální sítě znamenají omezenou konfrontaci s jinými názory. Už Tacitus totiž říkal, že „člověk rád věří tomu, co se mu líbí“, takže si vybíráte lidi z té bubliny, která říká to, co chcete de facto slyšet. Dříve, když si někdo chtěl vyměňovat názory, šel do hospody a tam jej, když říkal až moc velké blbiny, z očí do očí někdo umravnil. To sociální sítě jako Facebook velmi limitují – a mezi námi, to mi připadá společensky dost rizikové.
Všichni mají názor, ač málo vědí. Vidíte v tom i nějaký projev tříštění společnosti? Je to rozklad „společenské smlouvy“, kdy každý dělal své ku prospěchu všech, ale i dělník si vážil učenců, kteří promýšleli věci? Dnes jsou profesoři vysmíváni...
To, že se společenská smlouva, jak jsme si na ni po druhé světové válce zvykli, nějakým způsobem vyčerpává, je neoddiskutovatelný fakt.
Podle mě je to hodně dáno tím, jak se mění charakter práce. Roste i počet lidí, kteří do vlaku moderních technologií a čtvrté průmyslové revoluce nestíhají naskočit. To není jejich chyba! Ani těch změn. Ale společnost by se měla vážně zamýšlet nad tím, co jste nazval tříštěním; že se vytváří proud lidí, kteří už neumějí žít bez moderních technologií, a proud lidí, kteří s nimi žít neumějí a nikdy to umět nebudou. A jak je dostat dohromady? Přitom to jsou stejní lidé.
Ale přestávají si rozumět. Vy jste dostala od Miloše Zemana medaili Za zásluhy na poli vědy. Přijde mi, že jste taková osobnost, která je důvěryhodná a srozumitelná jak pro lidi na maloměstě, tak i pro onu „pražskou kavárnu“. Můžete být v politice jakýmsi spojovníkem?
Na úrovni osobních kontaktů se o to snažím. Ale nemám velké ambice a do velké politiky nemám vůbec žádné ambice. Tam to nedokážete. Musíte hledat kompromisy, které už jsou těžko vysvětlitelné, ač nemusí vést ke špatným výsledkům; kompromis není špatné slovo. Ale myslím, že vytvářet mosty můžete jen v přímém kontaktu.
Nezdá se vám, že se v politice řeší problémy místo věcnosti čím dál více podle toho, kdo to říká?
Je pravda, že to bývá vnímané ad hominem nebo ad personam, ne z jejich podstaty. To vidíte i v komunikaci mezi koaličními partnery.
Nemám ráda, když se národy moc charakterizují, ale co dlouho pozoruji jako typickou vlastnost pro Čechy, je to, že když nemáte stejný názor, jste nepřítel. Nikde jinde jsem to tak často neviděla. Pro mě, když odcházím z jednání s tím, že jsme se nedohodli, to neznamená nic – musíme přemýšlet, proč jsme se nedohodli a zkusíme to příště. Ale častěji než v zahraničí se tu setkávám s tím, že když jsme se nedohodli, skončili jsme: „A nikdy ti to nezapomenu!“
Nelehké bude jednání o úložišti jaderného odpadu. Nemůžu si odpustit otázku na fyzičku i místostarostku Pyšel: co byste řekla tomu, kdyby mělo vzniknout u vaší obce?
Musíme oddělit dvě věci. Ptáme-li se po bezpečnosti takového zařízení, já o ní nemám nejmenší pochybnosti. Ten koncept uložení radioaktivního odpadu do stabilní geologické formace ještě s dalšími bariérami, které tam člověk dodá, kontejnery a obložení, vytváří tak zajištěnou bezpečnost, jaká se u málokteré lidské činnosti vídá...
Za přemýšlení ovšem stojí uchování společenské paměti, protože jakmile úložiště bude naplněno a uzavřeno, tak nikdo ani nepozná, že tam je. To z povrchu nezměříte. Co ale, když se za ty generace a generace, dejme tomu za nějakých 4000 let, zapomene, že v podzemí je tabu a nemá se tam vrtat?
A ten druhý aspekt?
Úložiště bude obrovská stavba. Zasáhne do života nejméně jedné generace obyvatel, bude tam hluk, prach, přijde tam spousta cizích lidí. To je věc, která – když si o tom s lidmi povídám – vadí víc. A nevím, jak bych to našim Pyšelákům vysvětlovala... Takže těm starostům na Vysočině i jinde velmi rozumím. V komunikaci stát selhal.
Autor: Martin Rychlík, Lidové noviny
Autor: Martin Rychlík, Lidové noviny
