Hlavní stránka Regiony Zlínský kraj Aktuality Adrenalin dobrý proti severáku – pohled do zákulisí jednoho přímého přenosu

Adrenalin dobrý proti severáku – pohled do zákulisí jednoho přímého přenosu

4. 5. 2020

Ten nápad se nabízel. Když máte v dnešní nekontaktní době na repertoáru hru o tom, jak ON a ONA zažijí skrz monitor Kontakt s velkým K (říká se tomu láska), není nad čím váhat.

Jenže.

Adrenalin dobrý proti severáku – pohled do zákulisí jednoho přímého přenosu

Adrenalin dobrý proti severáku – pohled do zákulisí jednoho přímého přenosu

Divadlo v televizi (chcete-li na monitoru) nemám rád. Zkusil jsem pár koronavirových přenosů z Berlína, či Londýna a přiznávám – ani u jednoho jsem nevydržel až do konce. Přes množství lajků chybí sdílení, život.

Obyčejný záznam proto nepřicházel v úvahu. Buď přímý přenos, nebo nic. Oslovil jsem proto Martu Bačíkovou a Gustava Řezníčka, jestli jsou ochotni do toho šíleného dobrodružství jít. Souhlasili. “A premiéra musí být na svátek lásky,” uzavřel vše Gustav. Smáli se. Ještě netušili, co je čeká.

Začali jsme na Skypu, protože původní představa byla, že budu ze svého monitoru posílat na FB jejich konverzaci, přičemž každý bude ve svém bytě a já v kanceláři. Díky velkorysé pomoci majitele místní internetové firmy se dokonce podařilo zlepšit připojení Marty, ale miliarda dalších problému nás nakonec posunula k jiné technologii, k aplikaci, která dovede skvěle přenášet obraz kamery notebooků, stříhat a přidávat efekty, ale nepřenáší zvuk. Bylo jasné, že musíme být v jedné místnosti…

Den D byl tu. Tak velkou trému jsem dlouho neměl. V den premiéry toho totiž režisér obyčejně už moc nenadělá, ale tady bylo všechno technické jen na mně. Připravil jsem Martě a Gustavovi kuřecí salát, ale měli tak sevřené žaludky, že nic nesnědli. “Proč máme tak šílené zaměstnání,” ptal se Gustav a pokračoval: “Proč se tak mučíme?”

Zbývalo pět minut. Měl jsem tak mokré prsty, že mi nešlo nic mačkat na tabletu, přitom právě na něm vše záviselo. Notebooky, které nám půjčil majitel jiné firmy, byly nachystány. Chytli jsme se za ruce, ať si epidemiologové říkají co chtějí. Tohle byl skok ze skály a nebylo vůbec jasné, kam dopadneme.

Start. Ověřil jsem, že jedeme naživo a pak už se soustředil jen na technickou práci. Byla to chyba, protože diváci bohužel začali psát, že špatně slyší a já o tom nevěděl. Navíc jsem udělal první střih špatně, ale pak už to jelo jako po másle. Podivný trans. Marta mimo záběr vylila vodu, krb nehořel, Gustav pomáhal Martě s převlekem, který se šíleně zpozdil, peřiny na zemi, já mávám rukou nad hlavou jako s lasem, což znamená, že už jedeme další obraz…

Konec. Ticho. Stop.

Máme to. Dojeli jsme to až do konce. Testujeme, zda bylo připojení v pořádku. Yes, je to tam! Uf. Asi úleva. Ale jiná, než když doběhnete, nebo skočíte. To vypětí bylo tak velké, že nebyla ani síla se nějak radovat.

Pak si čteme některé komentáře. Ty pochvalné přelítneme, protože je bohužel dost těch, kteří píší, že špatně slyší. Jak to? Ve sluchátkách bylo vše v pořádku. Pouštíme si na tabletu a slyšíme!

Díky rozhovorům s diváky však zjišťujeme, že zvuk nás u mnoha lidí prostě zradil. Smršť sms. K dnešnímu dni 7,5 tis. zhlédnutí – záznam je stále na FB.

Prázdno. Šílené vyčerpání.

Následující den se na FB omlouvám. Bolí to, zvlášť když já slyším na svém notebooku dobře. Bolí to, protože to, co předvedli Marta a Gustav – to je neskutečný a odvážný výkon. Vyškrtané texty, jiné aranžmá než v divadle,  tolik přeběhů, rekvizit a k tomu ty nervy! Velice je obdivuji.

Další den už mám jasno: zkušenost k nezaplacení. Co tě nezabije, to tě posílí! Zážitek jak víno! A jedno je jisté: příště to bude lepší!A kdo ví – třeba si na tohle představení díky tomu zajdou diváci do divadla.

Snad už to bude brzy…

Autor: Aleš Durďák