24. 4. 2024
Hlavní stránka Regiony Vysočina Pavel Pacal, starosta Třebíče: V životě i ve sportu je podstatná komunikace
Pavel Pacal, starosta Třebíče: V životě i ve sportu je podstatná komunikace
22. 3. 2022
Povoláním je učitel s aprobací matematika a fyzika. Před vstupem do komunální politiky byl ředitelem ZŠ Na Kopcích v Třebíči. Ale práce pro město ho zcela naplňuje, bere ji jako poslání. „Komunální politika mi dala spoustu radosti a možnost zlepšovat věci ve svém rodném městě. Ale baví mě to. V podstatě nechodím do práce, ale dělám svůj koníček,“ tvrdí Pavel Pacal, třebíčský patriot a starosta města.
Pavel Pacal, starosta Třebíče: V životě i ve sportu je podstatná komunikace
Začněme tím, jaká je vaše vize budoucí Třebíče, města snů?
Aby Třebíč byla skvělým místem pro život – aby zde lidé měli práci, dostatek zeleně, čisté prostředí, méně aut a aby se tu místním dobře žilo a návštěvníkům líbilo. Aby se podařila výstavba v Dukovanech. Ale hlavně, aby zde byli milí a usměvaví lidé.
To je hezká vize, co konkrétního pro ni děláte?
Snažíme se město rozvíjet a zvelebovat a s občany komunikovat i problémy. Ještě před nástupem covidu jsme od nich zaznamenávali mnoho dotazů, a protože jsme chtěli otevřeně komunikovat, pořídili jsme vlastní televizi, kde jednou za týden či za dva odpovídám na došlé dotazy. Pokud je dotaz obecnější, odpovídám veřejně, jinak e-mailem nebo poštou.
Odpovídáte i na nepříjemné dotazy?
Samozřejmě, odpovídám na všechny. Televizní relace není od toho, abychom odpovídali jen na příjemné věci. Pokud se mají zlepšit nefunkční věci, je třeba na ně poukázat. Podle sledovanosti a ohlasů si myslím, že to byl dobrý krok, lidé vysílání sledují.
Co lidi nejvíc zajímá, na co se ptají?
Parkování a doprava, včetně upozornění na různé nedostatky či nápady na zlepšení, finanční záležitosti – kolik co stojí a jaké jsou souvislosti a problematika poplatků. Také se zajímají o park a zeleň obecně. Nápady jsou různorodé, a někdy padnou na úrodnou půdu. Díky komunikaci s jedním občanem jsme na jeho přání opravili starý taneční parket z první republiky v jednom z místních lesoparků. Pán nás o to poprosil, s tím, že zakládá taneční skupinu a chtěli by tam chodit tančit. V relaci jsme to odvysílali, měla ohlas a díky tomu se taneční skupina rozrostla asi na 150 členů, tančí i v kulturních domech v Třebíči. Měl jsem z toho příběhu obrovskou radost.
Které problémy jsou pro město z vašeho pohledu nejpalčivější?
Za největší problém Třebíče považuji dopravu a nadměrný počet aut, které zaplavují zemi. S tím souvisí i dopravní problémy, parkovací politika a další. Podle statistiky přibylo za posledních deset až 15 let v registru sedm tisíc vozidel, což je obrovské číslo. Lidé jsou schopni autem zajet téměř kamkoliv, a město tak zavalit. Připravujeme ve spolupráci s ŘSD obchvat Třebíče, který by odvedl značnou část dopravy z centra města. Ale také potřebujeme, aby se obchvat města dotýkal, je to tedy složité. Především je třeba působit na veřejnost, aby lidé po městě nejezdili autem, pokud to není bezpodmínečně nutné. Pak Také připravujeme dokument o udržitelné mobilitě – netýká se jen aut, ale všech druhů dopravy včetně pěších a cyklistů - a řeší, jak by spolu pěší, cyklisté, MHD, auta mohly existovat ve vzájemné symbióze a navzájem si nepřekážely, ale respektovaly se.
To vám budeme držet palce.
Samozřejmě nejsem tak naivní, abych si myslel, že se rychle dobereme ideálního stavu, je to běh na dlouhou trať. Ale spolupracujeme s odborníky z akademické sféry i praxe, a přitom se snažíme držet modelu, že množství aut neomezíme tím, že zkapacitníme silnice. Často vidíme, že v každém autě pak jede jeden člověk, a velký počet aut dále přináší problémy s parkováním.
Takže, kam s nimi?
Snažíme se budovat v okrajových částech města odstavná parkoviště, aby lidé nemuseli zajíždět do vnitřního města. Do Třebíče totiž denně dojíždí devět tisíc lidí, z nichž asi polovina jezdí auty. Byl bych rád, kdyby se naučili nechávat auto na kraji města a k dopravě do práce použít MHD. To je velký a ne zrovna snadný cíl. Aktuálně pracujeme na nějakém funkčním řešení, nastavujeme pravidla. Když jsem působil v krajském zastupitelstvu jako náměstek hejtmana, byl jsem jako zástupce za kraj nominován do evropského regionu Dunaj-Vltava, který sdružuje sedm krajů – z Rakouska, z Německa a Česka. Přesvědčil jsem se, že problémy s dopravou nejsou jen u nás, jsou celoevropské. Nárůst automobilů je všude velký, ale je pravdou, že města na západ od nás mají problémy s dopravou o něco menší. Jejich obyvatelé jsou ochotnější dodržovat nastavená pravidla. Je zajímavé sledovat, jak se stejné pravidlo dodržuje u nás, a jak v Rakousku či Německu. Zatímco tam se najdou dva, tři lidé, kteří ho obejdou, u nás je ten poměr téměř opačný. Češi vždy najdou skulinku, jak nařízení obejít.
Třebíč je město zapsané na seznamu památek UNESCO. Co to pro ně samotné znamená?
Město je na tomto prestižním seznamu UNESCO zapsáno už od roku 2003, příští rok budeme mít výročí dvacet let od zápisu. Značka nám pomáhá zejména v propagaci cestovního ruchu nejen doma, ale i v zahraničí. Třebíč je cílem turistů nejen ze sousedního Rakouska, Německa, Slovenska či Polska, ale díky židovské tematice k nám míří také lidé z Izraele, Spojených států a asijských zemí. Na druhou stranu, značka UNESCO představuje také velký závazek: když turisté přijedou, město musí být čisté a přitažlivé a oni musí dostat kvalitní služby, které očekávají. Snažíme se našeho potenciálu maximálně využít a návštěvníky nezklamat.
Máte dostatečné ubytovací kapacity?
Ano, máme, ale osobně si dokážu představit, že jich budeme mít ještě více. Ale zatím jsem nezaznamenal zprávy o tom, že by se návštěvník Třebíče nemohl ubytovat, nenašel by hotel či penzion. Jak známo, turistický ruch může být někdy i rušivý – neobtěžují třeba davy turistů v sezoně místní obyvatele?
Nevím o tom, že by turismus místní obyvatele obtěžoval, že by davy turistů ochromovaly město. Nejsme jako Český Krumlov. Třebíč je jedno nejbezpečnějších míst na Vysočině.
Která památka je z vašeho pohledu nejvýznamnější a turisticky nejoblíbenější?
Jsem třebíčský rodák a patriot, znám mnohá místní zákoutí, ale nemohu říci, že bych měl nějaké více oblíbené než jiné, ale mám rád celé město. Ano, Bazilika sv. Prokopa, Židovský hřbitov či Židovské město jsou známá a nádherná místa, ale Třebíč má mnoho dalších. Například větrný mlýn, další dominanta města, kterou se po dvaceti letech debat podařilo zrekonstruovat. Na Kanciborku, kde je umístěn, je nyní expozice dobového umění a ukazuje mletí třísla. Podařilo se nám propojit expozici s místními cukrárnami, s nimiž jsme se spojili, a každá upekla zákusek- Třebíčský větrník - podle vlastní receptury. Větrník z cukrárny sloužil de facto jako vstupenka do mlýna. Myšlenka se ujala a pomohla nejen cukrářům, ale podpořila turistický ruch. Loni zde bylo 9 tisíc návštěvníků. Kromě památek zapsaných na seznamu UNESCO máme třebíčskou věž s hodinami, které mají jeden z největších ciferníků v Evropě: rafičky měří 7 a 5,5 metru. Nebo malovaný dům na Karlově náměstí, třetím největším náměstí v republice.
Myslíte, že zapsání památek města do UNESCO ovlivňuje i vztah místních obyvatel k městu?
Myslím, že ano, že Třebíčané jsou na svoje město hrdí a jejich životy se prolínají s historií. V Třebíči žili vedle sebe po staletí křesťané a Židé, zcela mírumilovně. To je z mého pohledu nadčasová věc, a osobně se domnívám, že Třebíčané si to v sobě nesou dodnes. Dokladem zájmu o historii města je vznik virtuální skupiny na facebooku, nazvané Virtuální muzeum staré Třebíče. Vznikla v době covidové a stala se naprostým fenoménem, dnes má asi 8 tisíc návštěvníků. Lidé na stránky mohou vkládat dobové fotky, které nebyly ani v muzeu ani v archivu, ale lidé je měli doma či u příbuzných, s popisky místa a stavby či události. Vždy se k nim rozvinula zajímavá diskuse, neboť se tak odkrývají různé souvislosti a je to ohromně obohacující, vidíte, jak to zde kdysi vypadalo. Spravuje ji člověk, který má rád historii a ve spolupráci s námi připravuje knihu o 365 stránkách, Každá stránka bude věnována jedné události, která se v ten den v Třebíči stala.
V tisku jsem se dočetla, že město mělo problém s vandalismem a narušováním pořádku, zejména skupinami Rómů.
Ano, byly zde jisté problémy, které obyvatelům Třebíče působily rodiny vystěhované z brněnského Cejlu a ze Slovenska. Byly ubytované v bytech soukromých pronajímatelů v centru města, nikoli v městských bytech. Město mělo tzv. bezdoplatkové zóny, čili oblasti, kde se nevyplácí sociální dávka v podobě doplatku na bydlení. Jejich stanovení nás stálo hodně času a práce. Bohužel loni Ústavní soud bezdoplatkové zóny znemožnil používat.
V letošním roce vstoupila v platnost novela zákona č. 327/2021 o pomoci v hmotné nouzi. Podle ní mohou pracovnice ÚP na podnět MěÚ lidem, kteří mají nezaplacené pokuty z přestupkových řízení, strhávat částky na úhradu dluhů ze sociálních dávek. Novela vyvolává mnoho vášní, má své odpůrce i zastánce. Ke které straně patříte Vy?
Jsem vychován tak, že dluhy by se měly platit. Pokud někde nadělám dluh, měl bych ho splatit. A pokud někdo dělá dluhy a zároveň od státu pobírá příspěvek či dávky, tak by i ty měly být – v nutných případech – použity na splácení dluhu. Za svoje dluhy musí být každý odpovědný. Jde také o spravedlnost a příklad či vzkaz celé společnosti. Jsem zastáncem názoru, že čím více se nezodpovědným jedincům ulevuje, tím méně si toho váží a dostávají se do stále větších problémů. Když to vidí jejich děti, přenášejí si to jako model do svých životů, a dostávají se do spirály, která je nekončící. Je to o osobní odpovědnosti člověka.
V současnosti je na půdě EU a EK hodně diskutované téma energetické udržitelnosti, a vedou se debaty o tom, zda jádro může takovým zdrojem být. Jaký máte jako starosta města ležícího nedaleko JEDU vztah k jaderné energetice?
Jsem vystudovaný matematik a fyzik, a můj vztah k jaderné energetice je kladný, neboť znám procesy v jaderné elektrárně (JE), vím, jak tam probíhají. Osobně považuji jadernou energii za čistý zdroj energie. V minulém režimu vláda rozhodla o tom, že jaderná elektrárna bude zde, a nikdo se nikoho moc neptal. Lidé to přijali, nic jiného jim nezbylo. Teď nedalekou jadernou elektrárnu berou za svou, považuji ji za součást svého života. Je až neuvěřitelné, jakou podporu jaderná energetika má v našem regionu. Česká republika nemá geografické podmínky pro masivní rozvoj fotovoltaiky a větrných elektráren, a něčím uhlí nahradit musí. Jsem jednoznačný propagátor jaderné energetiky s tím, že na prvním místě je bezpečnost.
V komunální politice nejste nováčkem, před tím, než jste se ujal funkce starosty, jste byl zastupitelem Kraje Vysočina. Když byste tyto dvě pozice srovnal – ze které se dá více věcí ovlivnit, změnit? Ve které se cítíte lépe?
Jsem patriot a jako starosta svého rodného města toho mohu ovlivnit daleko více. Na kraji se s běžným občanem příliš nepotkáte, kdežto ve městě ano – potkávám se s lidmi ve městě, mohou za mnou přijít na radnici, mohou mi napsat. Na radnici to máme s kolegy nastavené tak, že máme dveře otevřené, lidé sem mohou s jejich podněty kdykoliv přijít. Výhodou je, že mohu okamžitě reagovat na jejich podněty. A já tu zpětnou vazbu potřebuji. Z hlediska bližšího kontaktu s lidmi je pozice starosty lepší, mohu ovlivnit více věcí a v praxi také mohu dříve a bezprostředně vidět výsledky.
Co vám komunální politika dala a vzala?
Dala mi spoustu radosti, a možnost zlepšovat věci ve svém rodném městě. Je to velice zodpovědný a důležitý úkol, který mi ale přináší i pocit naplněnosti a smysluplnosti mé práce. A co mi vzala? Vzala mi spoustu času, protože starostování beru jako práci na 24 hodin po sedm dní v týdnu. Přistupuji k ní s pokorou, nechodím do práce, ale dělám svůj koníček.
A když byste to srovnal se školstvím?
Je pravda, že v prvních letech se mi po práci s dětmi stýskalo, scházela mi ta bezprostřední zpětná vazba, která není ničím ovlivněná. Kdežto z pozice starosty musím občas rozlišovat, zda je mi sdělováno to, co chci slyšet, nebo jestli jde opravdu o skutečný stav věcí. A navíc jsem přesvědčen o tom, že se k učení jednou vrátím. Ale komunikace je dost podobná, i když s dětmi je o něco jednodušší.
Co vám dala vaše zkušenost hokejového rozhodčího pro současnou práci?
Odpískal jsem 900 utkání, od žáků, po muže, i extraligu. Myslím, že mi to v práci politika ohromně pomohlo. Rozhodčí se musí během zlomku vteřiny umět rozhodnout, ale hlavně – musí své rozhodnutí umět odprezentovat směrem k veřejnosti. Nemůže ho prezentovat tak, že rozhodl, ale není si úplně jistý správností rozhodnutí. To pak jeho autorita klesá. Musí se rozhodnout rychle, správně a musí své rozhodnutí umět hráčům a divákům odůvodnit.
EVA VÍTKOVÁ, časopis Moderní obec
Mohlo by vás také zajímat
24. 4. 2024
STAN Olomouckého kraje na republikovém sněmu
24. 4. 2024