Hlavní stránka Regiony Plzeňský kraj Rozhovor s Pavlem Čížkem, starostou Spáleného Poříčí

Rozhovor s Pavlem Čížkem, starostou Spáleného Poříčí

1. 10. 2018

V dnešním rozhovoru zamíříme na opačný konec regionu a navštívíme malebné městečko Spálené Poříčí. Pavel Čížek, tamní dlouholetý starosta, je zároveň drobným hospodařícím rolníkem a od roku 2016 náměstkem hejtmana pro oblast dopravy. Mezi roky 1978 a 1982 vystudoval Gymnázium Blovice. Poté začal studovat obor fytotechnika na Agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Praze, promoval roku 1986 a získal titul Ing. Po absolvování základní vojenské služby pracoval v letech 1987 až 1990 jako agronom zemědělského podniku, od roku 1990 byl místostarostou a od roku 1994 je starostou Spáleného Poříčí. Je ženatý, s manželkou Věrou mají tři děti: Jiřího, Barboru a Jakuba.

Rozhovor s Pavlem Čížkem, starostou Spáleného Poříčí

Rozhovor s Pavlem Čížkem, starostou Spáleného Poříčí

Když zazní název Spáleného Poříčí, mám plnou hlavu myšlenek. Několik let jsem tam na radnici pracoval v kanceláři Místní akční skupiny a musím říci, že na ta léta dodnes rád vzpomínám. Jsem proto rád, že i nadále jsem s představiteli a aktéry města v kontaktu v rámci Mikroregionu Nepomucko a Nepomuckých novin. Asi každý nebude znát, proč se v názvu města mísí dva živly: oheň a voda. Vysvětlete to, prosím, úvodem…

Odpověď je velmi snadná. Městečko se nachází u řeky, dnes spíše potoka s velkým povodím, proto Poříčí. A Spálené? V historii město mnohokrát vyhořelo, ale jeden požár byl zásadní. Velitel císařských vojsk hrabě Buquoy městečko Poříčí v roce 1620, měsíc před bitvou na Bílé hoře, při odchodu vojska, vypálil. Protože obyvatelé předtím utekli a neměl kdo hasit, tak mnoho domů lehlo popelem. V průběhu třicetileté války se psalo o Poříčí (spáleném), až se z toho stala část názvu.

 

Za léta, co jste v úřadu na spálenopoříčské radnici, se povedla celá řada věcí. Jaké tři milníky byste od roku 1990 obzvláště vypíchnul?

Jako nejdůležitější vidím to, že jsme se ve všech zastupitelstvech snažili táhnout za jeden provaz ve prospěch celé naší oblasti s městečkem a 10 vesnicemi. Velmi jsem o to usiloval. Často jsme se o mnoha věcech dohadovali, ale nakonec jsme všichni většinové rozhodnutí respektovali. Nedávno mi řekl jeden opoziční zastupitel: „Všimni si, že jsme jen málokdy nehlasovali jednomyslně.“ Odpověděl jsem, že si toho cením. Dlouho držíme několik priorit: školství, ekologii a ochranu památek a dnes i krajiny. A milníky? Rok 1996 znovujmenování městem, 2000 – pověřený úřad, 2004 – cena Historické město roku. Významné je i to, že v Poříčí a většině vesnic máme letos hotové všechny místní komunikace a že jsme vyasfaltovali balenou i mnohé cesty do našich samot.

 

Jak již jste nastínil, Spálené Poříčí získalo jako jediné v Plzeňském kraji a zároveň jako nejmenší v republice titul Historické město roku. Za co byla cena udělena?

V době, kdy měly obce a města málo peněz, jsme se postupně věnovali, kromě jiného, i obnově památek za pomoci dotací i vlastních peněz, často velmi náročně a také téměř svépomocí. A pustili jsme se i do akcí, které byly velmi těžké a i velká města by do nich možná nešla – např. do záchrany pivovarských sklepů.

 

Je něco, co se naopak podle vás příliš nepovedlo? Za mě asi rozhodně ztráta sídla střední školy, i když vím, že objekt zámku není ve vlastnictví města…

Určitě. Věnoval jsem škole a zámku velké úsilí a považoval jsem ji za to nejdůležitější, co se v Poříčí povedlo. Její 20leté působení bylo velmi pozitivní. Bývalý starosta P. Pelikán jako ředitel školu velmi pozvedl, ekologický obor v ní vedl na vynikající úrovni a škola byla známá i v rámci republiky. Její absolventi se výborně uplatnili. Bohužel pozdější vedení školy zvolilo pohodlnější cestu přesunout školu do Plzně, do velkého města, přesunout ekologii dále od venkova a přírody…

 

Aktuálně hodně lidí zaujme, že probíhá rekonstrukce velkého domu na náměstí hned vedle obchodního domu. Co zde po rekonstrukci vznikne?

Dům jsme zakoupili před 4 lety a vznikne v něm 8 pěkných bezbariérových bytů pro seniory. I pro manželské páry. Myslím, že máme nejvíce seniorských bytů na počet obyvatel. Chceme, aby senioři z celé široké venkovské oblasti žili v pohodlí přímo v centru města, zbaveni starostí např. o svůj domek, aby žili tam, kde to znají, tam, kde kdysi chodili do školy. Dvůr domu pak bude otevřen veřejnosti jako klidné zákoutí v centru.

 

Také budujete novou knihovnu. To je v dnešní době jistě obdivuhodná a záslužná činnost, zvláště když například plzeňská knihkupectví krachují jedno za druhým. Na druhou stranu se není čemu divit, když v roce 1819 byla ve městě založena druhá nejstarší Vlastivědná čtenářská společnost. Povězte nám něco k tématu…

Knihovnu jsme dlouho měli v nevyhovujících prostorách. Nejprve v malém domku, pak rozdělenou, část ve škole, část v prvním patře vedle školy. To nevyhovovalo seniorům. I tak byla knihovna velmi aktivní a pořádala mnoho akcí pro veřejnost. Nové komunitní centrum s knihovnou bude přístupné přímo z náměstí. Roste za budovou bývalé spořitelny. Těšíme se na to, že bude mít i venkovní terasu a příjemný parkový prostor, propojíme je přímo s areálem školy. Bude pěkné, když se tam budou moci děti přímo učit literaturu a číst si. Připraveny jsou prostory pro akce, přednášky, čítárna i místnosti, kde se budou moci konat různé komunitní aktivity a bude možné zde třeba i jen čekat při kávě na autobus. A k dvousetleté tradici čtení u nás s nadsázkou říkám, že spálenopoříčská čtenářská společnost byla asi první oficiálně povolenou „neziskovkou“ v tehdejším Rakouském císařství.

 

Prozradíte některou z osobností, kterou jste napsal na anketní lístek Osobnost století Spálenopoříčka, která u vás nyní probíhá?

Pro mě je tou osobností Václav Davídek, historik, intelektuál, po celý život se hlásící k selským kořenům a stojící si za svými názory i přes osobní těžkosti a politickou nepřízeň. Bez jeho archivní a také terénní práce bychom nevěděli téměř nic o běžném životě a zvycích na Spálenopoříčsku. Jsem rád, že jsem mu mohl splnit přání a vydat část jím připravených materiálů o osobnostech našeho kraje v knize Vyprávění z Podbrdska. Další osobností je pro mě pan řídící Josef Straka z významného poříčského rodu. Před 100 lety u nás řídil školu, psal kroniku, bádal o historii, sázel aleje, stavěl křížky a všem svým mnoha dětem zajistil vysokoškolské vzdělání. Obdivuhodný život.

 

Ještě hrozí povodeň z rybníku Hvížďalka? Vím, že to bylo pár let nazpět pro město velké téma…

Doufám, že ne, i když příroda může překvapit vždy. Povodí Hvízdalky je 100 km2 a na nich může spadnout hodně vody. Velmi těžko jsme rybník získali do vlastnictví města a provedli protipovodňové zabezpečení, hlavně nový bezpečnostní přeliv. Provedli jsme i částečné odbahnění, kéž by se v budoucnu povedlo v něm pokračovat. Ještě by to chtělo odvézt 70 000 m3 bahna – splavené ornice.

 

Pod Spálené Poříčí spadá hned 10 dalších místních částí. Asi není lehké se zavděčit všem, tu chtějí vodovod, tam kanalizaci, jinde zas nové hřiště. Jak rozsoudíte, co kde bude a kdo ještě musí počkat?

Postupujeme podle velikosti obcí. Podařila se plynofikace tam, kde to bylo ekonomické, vystavěli jsme vodovody v několika vesnicích, připravujeme projekt posledního vodovodu v Lučištích. Vodovody spravujeme sami, aby měli lidé nižší vodné. Většinu místních komunikací máme v asfaltu – balené živici. Chceme se věnovat úpravě návsí, samozřejmě architektonicky kvalitní – v podobném standardu jako v Poříčí.

 

Město má za sebou aktuálně jednu z každoročních klíčových akcí, tzv. TOP Týden. Přibližte nám prosím, o co se jedná?

Naším přáním bylo, aby Poříčí žilo v létě kulturou. Rozbíhalo se to pomalu. Myslím, že nyní je počet výstav, koncertů, filmů či přednášek u nás enormní. A dlouhodobě soustřeďujeme sportovní a kulturní akce do jednoho týdne. Snažíme se, aby to byly akce pro všechny věkové kategorie. Vše vždy vyvrcholí městskou slavností, při níž si připomínáme naše památky, společné evropské kulturní dědictví.

 

Spousta lidí má Spálené Poříčí spojeno s galerií kresleného humoru Jiřího Wintera Neprakty. Proč jste pro barokní špejchar vybrali jako jednu z náplní právě tohle téma?

Chtěli jsme, aby špejchar po své rekonstrukci „dýchal“ stejně jako předtím, to znamená, že v budově není topení a prochází jí stále čerstvý vzduch. Jen místo obilí je v něm volný prostor. A v tom prostoru jsme zřídili naučnou stezku pod střechou. Po ní se v jednom patře projde z Poříčí až do Brd. Na té stezce nás provází kreslíři Brd pan Jan Čáka a pan Hásek. A celé další patro patří úžasné renesanční osobnosti Jiřího Wintera Neprakty. Vytvořil za život přes 35 000 kreseb a z většiny z nich dýchá laskavost, humor, obdiv k ženám a pochopení pro lidské slabosti. V naší expozici nás Neprakta provádí milovanou historií a přírodou. A návštěvník dostane dnes tolik potřebnou porci úsměvu a tolerance.

 

Mám pocit, že na co sáhnete, tam jsou vidět výsledky. Třeba nyní coby náměstek hejtmana Plzeňského kraje prooblast dopravy. Z čeho máte největší radost v této roli?

Radost mám z toho, že se nám daří dávat více prostředků do obnovy zanedbaných silnic 2. a 3. třídy. Snažím se, aby všechny prostředky a aktivity Správy a údržby silnic směřovaly do co nejefektivnější obnovy povrchů silnic. Nové vedení SÚS PK má opravdu velký tah na branku. Rozběhli jsme také výraznou podporu stavby cyklostezek. Podpořen byl i Nepomuk. Chceme spolupracovat s obcemi a sdruženími obcí a zaměřit se především na mezinárodní a neregionální cyklotrasy a cyklostezky. Doufám, že začneme brzy dohánět ty kraje, které s cyklodopravou začaly mnohem dříve než my. Výrazně chceme posílit a zkvalitnit veřejnou dopravu – častější vlakové a autobusové spojení, nové vlaky, autobusy, výběrová řízení na dopravce. Pracuje se intenzivně, ale výsledky nejsou hned, objeví se až za 2–4 roky.

 

V Nepomuku se velmi těšíme na nové vlaky RegioPantery v modrých barvách, vybraných v anketě. Opravdu letos v prosinci vyjedou na trať?

Pevně věřím, že ano. Podařilo se nám na ně získat evropskou dotaci a myslím, že s nimi budou lidé rádi a více než nyní jezdit. A také se těším, že Nepomuk a Blovice vytvoří na nádražích parkování pro auta a rychlý přestup z autobusů na vlak. Podpoří je v tom i evropská a naše krajská dotace.

 

Věříte potenciálu CHKO Brdy v podobě davů turistů, kteří tam jednou budou proudit?

Mně se líbí, že do Brd neproudí davy najednou. Vždy věřím tomu, co se rozvíjí pomalu a postupně. Brdy jsou specifické tím, že se jedná o rozlehlou přírodní oblast bez sídel, a měla by takovou zůstat. Já zde vítám měkký turistický ruch – pěší a cyklisté.

 

Jak Kraj pomáhá tomu, aby se tato myšlenka naplnila?

Kraj poskytuje dotace např. na značení cyklotras a chce podpořit vznik cyklostezky Plzeň–Brdy. S obcemi po trase se scházíme a celý projekt je na dobré cestě. Letos Spálené Poříčí vyznačilo v Brdech část cyklostezek, naše infocentrum Brdy propaguje a poskytuje o nich mnoho informací.

 

Hodně místních zajímá, a proto se nesmím zapomenout zeptat: Jak zvládáte skloubit funkci starosty města s funkcí krajského náměstka?

Jsem jako starosta neuvolněný, proto nejsem na radnici tak často k zastižení jako dříve – to jsem byl k dispozici stále, mám ale výborné zastoupení. Zatím se mi daří tvořit strategii obce, držet finance a jejich co nejúčelnější vynakládání i přímo řídit stavby, kterých máme rozjeto mnoho. Poříčí rozhodně za poslední dva roky nepřibrzdilo v rozvoji, spíše naopak.

 

Letos si nejde nevšimnout na kandidátní listině Sdružení nezávislých Spálenopoříčska, kterou jste léta vedl, jedné podstatné změny. Jste uveden na druhém místě, proč?

Na prvním místě kandiduje současný místostarosta, který je pro výkon své funkce uvolněn a má dost zkušeností z řízení obce. Já bych rád pomohl městu například jako místostarosta, ale vše je samozřejmě v rukou voličů.

 

Co zajímavého má tato kandidátka ve svém programu?

NEZASTAVOVAT a udržet si ten určitý náskok, který má Spálenopoříčsko před ostatními městečky podobné velikosti. Dokončit vodovody, modernizovat čističku, dokončit a rozběhnout činnost komunitního centra a knihovny, domu pro seniory, rekonstruovat fotbalové hřiště, připravit parcely i bytovou výstavbu, obnovit návsi vesnic, udělat z centra města perlu Plzeňska, být příkladem v obnově krajiny – aleje, cesty, cyklostezky, protierozní pásy a mnoho dalších věcí. Ale hlavně: pěstovat dobré mezilidské vztahy a pomáhat slabším. Tak jako se o to snaží naše Základní a mateřská škola, která dlouhé roky pomáhá jiným dětem v Hnutí Stonožka paní Běly Gran Jensen.

 

Je nějaké město, ať už u nás v republice, nebo ve světě, které byste rozhodně doporučil k návštěvě?

Mám rád malá historická města. Do krásy nádherně roste Planá, ale i Manětín, Bor, Nečtiny, malý Zvíkovec, Plaský klášter či Mariánská Týnice a mám-li opustit kraj, tak mě oslovil Úštěk, Slavonice, Kadaň a Třeboň, nepočítám-li známý Český Krumlov. A v zahraničí mě nikdy nezklame italské Toskánsko či bavorský Rothenburg.

 

Když si vyčleníte nějaký volný čas, jak ho nejraději trávíte?

Bydlíme s rodinou na samotě, příroda mi dává opravdu mnoho. Pozornost vyžaduje i hospodářství – sad, louka. Moc rád bych také někdy jel do hor, už dlouho jsem se do nich nedostal.

 

Autor: Václav Cinádr  |  Zdroj: Pavel Motejzík, Nepomucké noviny