23. 4. 2024
Hlavní stránka Regiony Plzeňský kraj Gymnázium Blovice: představujeme své absolventy - Pavel Čížek
Gymnázium Blovice: představujeme své absolventy - Pavel Čížek
27. 1. 2022
Rozhovor členů čtenářského kroužku Gymnázia Blovice s Pavlem Čížkem, dlouholetým starostou Spáleného Pořící, krajským námestkem pro dopravu a absolbentem zdejšího gymnízia.
Gymnázium Blovice: představujeme své absolventy - Pavel Čížek
1. Nač se v letošním kalendářním nejvíce roce těšíte? Dal jste si na prahu nového roku nějaké předsevzetí? Ano-li, jaké?
„Ano-li“ je tak pěkné, že si ho musím vychutnat opětovným napsáním. Jsem moc rád, že se mě ptají čtenáři. Určitě mi jako bývalému hltači knih a dnes čtenáři v krátkých chvílích volna porozumí. Předsevzetí jsem si nedal, ale zároveň jsem si v téhle chvíli uvědomil, že si úkoly a předsevzetí ukládám denně. Pár desetiletí jsem vlastně sám sobě nadřízeným. A patřím k těm bláznům, co chtějí udělat třikrát více, než se dá stihnout, a tak každý den musí přehodnocovat a řešit priority tak, aby jednotlivé úkoly – projekty nějak pokračovaly.
2. Který nejdůležitější úkol před Vámi letos stojí?
To právě nevím. Nejdůležitější bude ten projekt, který začne mít nějaké potíže a bude nutné věnovat mu plné nasazení. Jen pro příklad: Na ,,kraji“ mám na starost oblast dopravy. V silnicích jsme investorem jednak největší stavby, co kdy nějaký kraj dělal – západního obchvatu Plzně, zároveň se staví několik staveb z dotací Evropské unie a desítky staveb z rozpočtu kraje i ze státních dotací. Souběžně se připravuje mnoho staveb pro žádosti o dotace, je nutné projednat je s obcemi a být ve stálé komunikaci s ministerstvem dopravy, aby kraje měly finance na silnice 2. a 3. třídy. Pochopitelně máme na tyto investice řadu výborných pracovníků, kteří stavby připravují, soutěží, dozorují a vyúčtovávají. Obdobné je to v oblasti cyklostezek, kde jsme vytvořili v našem kraji koncepci nejdůležitějších páteřních cyklostezek a na ně připravujeme ve spolupráci s obcemi projekty a sháníme finance. Podařilo se přesvědčit k takové činnosti i ostatní kraje a teď hledáme na ministerstvu dopravy pravidelnou finanční pomoc, aby se výstavba takových cyklostezek rozjela celostátně. Čili chceme stavět jakési cyklodálnice.
Ve veřejné dopravě je mým cílem mít nejmodernější dopravu v celé republice. Už jsme se k tomu přiblížili novými moderními autobusy a spoustou nových vlaků na hlavních tratích. Je velmi těžké připravovat tyto projekty tak, aby byl kraj schopen takovou dopravu dlouhodobě objednávat a platit. Nyní se snažíme o to, abychom modernizovali od roku 2023 všechna vozidla na malých tratích – lokálkách – za co nejnižší cenu za odjetý kilometr. Mám radost i z plné integrace, kdy za rozumnou cenu můžete jet na jeden lístek všemi dopravními prostředky – vlakem, busem, tramvají či trolejbusem.
Ve Spáleném Poříčí se věnuji modernizaci infrastruktury dvou vesnic, opravě jednoho kulturního domu, opravě několika památek včetně těch malinkých, přípravě několika projektových dokumentací, územnímu plánu, krajinným opatřením a tomu, co „dům dal“, co se objeví. Pomáhám farnosti s obnovou dvou kostelů a s investicí do dvou domků.
Také bych letos chtěl pomoci zemědělství, krajině, tomu, aby byla co nejrozmanitější a druhově pestrá. Snad budu moci pozitivně ovlivnit nějaká celostátní opatření v této oblasti.
3. Který předmět na gymnáziu byl Váš nejoblíbenější?
Byl jsem vždy ulítlý na přírodu a historii, takže oblíbená byla bižule, dějepis a literatura. Zároveň mi ale vyhovovalo, že jsme vlastně pokračovali ve škále všech předmětů základní školy.
4. Hodily se Vám všechny na gymnáziu vyučované předměty do života? Který z nich byste eventuálně „vypustil“?
V životě se vždy hodí všechno, čemu se snažíte úspěšně, či neúspěšně porozumět. Nic bych nevyhodil, člověk nikdy neví, co ho potká.
5. Váš spolužák Ivo Fencl na Vás v rozhovoru pro listopadové číslo Blovických novin prozradil, že jste se spolu v době gymnaziálních studií pustili do natáčení filmů. O čem ty filmy byly?
Tak to Ivo přehnal. Členové gymnaziálního čtenářského kroužku si určitě dnes nedovedou představit, že vrcholem mé tehdejší techniky byla stařičká kamera, do níž se založila cívka 8 mm filmu a člověk pak mohl natočit 2–3 min němých záběrů. Kousky filmu se pak musely stříhat a lepit k sobě. Zkoušeli jsme tedy točit pár krátkých skečů. Některé nekvalitní záběry tehdejšího gymplu a naší třídy mám dodnes. Ale zvuk, který jsem k nim tehdy nahrál na kazetu do magnetofonu, někam zmizel.
Ale když jsem četl fortelně napsané odpovědi Ivo Fencla, úplně se mi vybavila atmosféra naší třídy konce 70. a začátku 80. let minulého století. Zajímalo by mě, jaká je atmosféra ve škole nyní. Ve třídě nás byla asi třetina kluků a dvě třetiny krásných spolužaček. Dost se sportovalo, mezi námi byli i vyložení sportovní nadšenci. Scházeli jsme se často mimo školu, nejen na akcích, když odjeli někomu rodiče na dovolenou, ale měli jsme třeba třídní kapelu pro vlastní zábavu a dopravními prostředky na zkoušky byly malé motocykly. V létě nás vždy velká třídní parta vyrazila s bágly, krosnami, usárnami a stany áčky lokálkou někam k rybníku. Na týden. Koupání, výlety, sport, kytara. Užít jsme si uměli dřinu na bramborách i dlouhou dobrodružnou šumavskou lesní brigádu. A běžný den ve třídě? Každou přestávku nějaká zábava, fóry, třídou koloval Mlaďák čili týdeník Mladý svět. Zejména holky hltaly rubriky Namlouvání a Rady Sally, já jako první četl Táborový oheň a vůbec v době bez internetu jsme snad kromě politického úvodníku přečetli vše. Při hodině koloval třídou list komiksu Ivo Fencla – každý den nakreslil aspoň jeden, prozradím, že zapomněl uvést své příběhy Krwawého Wenda. Pepa Brožík při nudných předmětech napsal další satirickou kapitolu díla o ÚZÚ čili o „úplně zvláštní univerzitě“ – blovickém gymplu. Opět kolovalo po třídě, jednou byl dokonce spis zachycen vyučujícím. Rádi jsme psali do třídní kroniky, plánovali akce a maturák, prostě jsme byli rádi spolu i s naprostou většinou vyučujících.
6. Ze kterých předmětů jste skládal maturitu? Proč jste se po maturitě rozhodl pro studium na Fakultě agronomické Vysoké školy zemědělské v Praze?
Povinná maturita byla z matematiky, češtiny a ruštiny. Obávaná byla matika – nevypočteš vylosované příklady a jdeš. Ale profesor Škarda do nás dokázal matiku dostat lidsky a s humorem. Na začátku čtvrťáku nám dal opsat 900 příkladů a řekl, že když je vypočteme, nemusíme se maturity bát.
Většinu vnucovaného sovětského nikdo z nás „nemusel“, ale profesor Korovický mi tak přiblížil ruskou literaturu, že ji mám rád dodnes. Právě tak literatura byla díky profesorce Kozlíkové pro mě dobrodružným objevováním nových knih. A volitelná pro mě byla samozřejmě biologie.
Proč zemědělka? Chtěl jsem pracovat venku v přírodě. Tehdy byl pro mě synonymem otravy zakouřený „kancl“. Nebylo v něm nic příjemného: spisy, šanony, psací stroj. Nuda. Povinná politická socialistická angažovanost. A často nepříjemný šéf.
Studium „fytotechniky“ bylo výborné. Všeobecné předměty a základy všech přírodovědných věd, včetně speciálních, hodně laboratoří, podrobně rostliny, půda, výroba, ekonomika a k tomu praxe na vinicích, chmelnicích, v podnicích.
7. Je zábavné, nebo spíše nudné být politikem?
Spíše jsem používal komunál než politika. Na obec jsem přišel jako součást Občanského fóra v roce 1990. Trochu necíleně. Možná tam byl i pocit: Vždy jsi kritizoval, zkus udělat něco pro ostatní.
Práce v komunálu – na městě i kraji – je nejen zábavná, ale přímo dobrodružná. Nejprve vymyslíte ve volebním programu, co byste pro lidi v obci mohli udělat. Pak přijde mnoho dalších nápadů a inspirací. Pak máte nedostižnou vizi, jak by vaše ves, obec, město mohlo vypadat. O své vizi musíte pořád přesvědčovat ostatní, aby vám pomohli. A každému vašemu nápadu stojí v cestě spousta překážek. A nemáte na něj peníze. A tak připravujete spoustu projektů najednou. Mnohým projektům stojí v cestě nejrůznější překážky – administrativní, technické, část projektů musíte pozastavit a čekat. Na realizaci některých myšlenek jsem čekal víc než deset let. Město je ale živý organismus. Jeho potřeby se mění, najednou je důležitější něco, na co jste nepomyslel, tak je nutné zastavit připravené věci ve prospěch jiných. Pak se objeví nečekaná příležitost dotace, která se nebude opakovat, a tak změníte plány. Souběžně tedy připravujete projekty, tlačíte na projektanty, žádáte o dotace, koordinujete více investorů najednou, realizujete připravené stavby, dokončujete jiné a přitom stále musíte přesvědčovat ostatní – členy rady či zastupitelstva. Zároveň řídíte běžný provoz obce. Prvních deset let bylo doslova zoufalých. Naprostý nedostatek peněz, lidí. Dnes je situace zcela jiná, města a obce mají daňové příjmy pro svůj růst a rozvoj, mohou si dovolit zaměstnat více zaměstnanců a zaplatit i externí specialisty. Jen na velké investice jsou stále nutné dotace. A také se stane, že jste s některým projektem trochu předběhli. Že na něj lidé nejsou připraveni, kritizují ho a na milost ho vezmou až po čase. Ale ta práce má smysl. Když věci do sebe zapadnou, podaří se udělat třeba zároveň vodovod, kanalizaci, plynovod, kabelizaci elektriky a optických kabelů a pak vám architekt pomůže výtvarně s chodníky, zelení či náměstím a vidíte, že se v novém prostoru začínají lidé chovat lépe, neničí ho, neodhazují odpadky, pobývají tam rádi a přitom máte jistotu, že jste nezničili nic cenného z minulosti, žádnou památku na práci předků, autenticitu místa, je to dobrý pocit. A pak si za odměnu opravíte třeba školu, hřiště a připravíte pro lidi kulturní akce a přivedete nové pracovníky a máte radost, že tyto věci dělají místo vás.
8. Které rozhodnutí pro Vás bylo v životě zatím nejtěžší?
Pokaždé je strašně těžké někomu říci, že by neměl dělat svou práci, že přijde někdo jiný, kdo udělá více pro prospěch obce, města, kraje.
9. Máte stále ještě čas na své koníčky? Kterému se věnujete nejvíce?
Nad vodou mě drží pořád příroda. Nyní i nedobrovolně. Mám malé hospodářství a to mě nutí k tomu, že musím jít dát krmení zvířatům a sekat a sušit a řezat větve v sadu a sklízet. A moc rád cestuju. Za horami, přírodou i památkami. Z jedné cesty dovedu žít dlouho. Radost mi dělají děti i vnoučata. Minimum času věnuji muzice – třeba si zazpívám ve sboru. A pomáhá mi v kostele uvědomění si mých chyb a slabostí, i toho, že bychom měli mít každý stále radost z nezaslouženého daru našeho života.
10. Ve Vaší rodině se vyskytují náruživí čtenáři. Kdy naposledy jste si byl vypůjčit knihu ve Vaší krásné spálenopoříčské knihovně?
Desetiletá příprava a pak stavba knihovny a její vyladění do detailu byla radost. Ale knížky si tam nepůjčuji. Často totiž neodolám a nakupuji knihy a čekám na chvíli, kdy se budu moci začíst.
Autor: Václav Cinádr | Zdroj: Blovické noviny: Členky a členové čtenářského kroužku Gymnázia Blovice
Mohlo by vás také zajímat
