Hlavní stránka Regiony Plzeňský kraj Aktuality Nejsme zapomenutá vesnice - rozhovor se starostkou Plané Martinou Němečkovou

Nejsme zapomenutá vesnice - rozhovor se starostkou Plané Martinou Němečkovou

21. 11. 2018

Přeji si, aby se sem děti, které se tady narodí a pak někde vystudují, vrátily. To je pro město strašně důležité,“ říká v rozhovoru starostka Plané Martina Němečková. 

Nejsme zapomenutá vesnice - rozhovor se starostkou Plané Martinou Němečkovou

Nejsme zapomenutá vesnice - rozhovor se starostkou Plané Martinou Němečkovou

Město Planá na Tachovsku, v němž dnes žije asi 5500 obyvatel, leží na rozhraní Českého a Slavkovského lesa a Tepelské vrchoviny. Jsou tady hned tři kostely, poliklinika, galerie výtvarného umění nebo hornické muzeum. V posledních letech začíná po dlouholeté stagnaci ožívat. Svoji tvář výrazně změnilo především náměstí a v loňském roce zde zkolaudovali dvě stavby realizované na základě architektonické soutěže: smuteční síň a bývalé kino přestavěné na multifunkční kulturní centrum Kinonekino. 
Každá rekonstrukce je problematická. Lidé nemají rádi změnu, navíc opravy přinášejí omezení, takže vyvolávají vlnu nevole,“ říká starostka Plané Martina Němečková. Radnice se podle ní zlepšila v tom, jak takové projekty veřejnosti předkládat. „Když se rozhoduje o větší investiční akci, veřejně ji projednáváme, vyzýváme lidi, aby přišli na zastupitelstvo, komunikujeme přes Facebook, do domů dáváme lidem anketní lístky,“ vysvětluje bývalá učitelka matematiky. V Plané žije celý život, v čele města je osm let, stejnou dobu předtím byla zastupitelkou. Rekonstrukce kina, pod níž je podepsáno pražské studio Xtopix architekti a architektka Simona Ledvinková, je letos nominována na Českou cenu za architekturu. Objekt původního kina, nacházející se v městské památkové zóně, byl postaven v letech 1958–1959 v rámci akce Z. Kromě vkusně a chytře řešených interiérů na něm zaujmou i některé pozoruhodné detaily odkazující na dobu vzniku budovy. Skleněná plastika v salonku je vytvořena z původních světel kina, tapeta ve vstupní části je autentickým přetiskem někdejšího filmového týdeníku a na oplocení dvora je prostřednictvím perforace plechu přenesena fotka ze stavby kina. 

Žije to v Plané? 

Podařilo se mi kolem sebe shromáždit lidi, kteří mají kulturu rádi, například Blanku Borůvkovou, která dělala bezmála 20 let manažerku Divadla bratří Formanů. V Kinunekinu pravidelně pořádáme čaje pro seniory, taneční, dětská divadla, promítáme filmy. Prostor v něm je členěný tak, že do něj mohou chodit školy a školky na divadelní představení, ale i dospělí si zatancovat. Nedávno tu hrál Kašpárek v rohlíku a v prosinci bude v Plané koncertovat Aneta Langerová. Na pětitisícové město se toho tady děje myslím dost, rozhodně nejsme zapomenutá vesnice u hranic. 

Vloni jste otevřeli hned dvě stavby realizované na základě výsledků architektonické soutěže. Proč jste se rozhodli soutěž uspořádat? V Česku je běžným zvykem zadat veřejnou zakázku přímo vybranému architektovi či projektantovi. 

Už před osmi lety jsme si na radnici sedli a začali plánovat, co důležitého by se ve městě mělo udělat, a teď nemluvím o pravidelných opravách komunikací a podobně. Planá neměla tolik let žádný kulturní dům, takže se zde ani nemohly pořádat taneční zábavy či koncerty. Rozhodli jsme se tedy pro rekonstrukci už málo navštěvovaného kina a přestavbu staré smuteční síně u městského hřbitova, jejíž stav byl neutěšený a interiéry nedůstojné. Když chcete nechat udělat novou fasádu, zadání je jasné. Ovšem u složitější rekonstrukce, kdy máte v plánu vytvořit z budovy trochu jiný prostor, jsme chtěli soutěžit myšlenku, jak má nové dílo sloužit. Věděli jsme zároveň, že to sami jako zastupitelé, bez odborné veřejnosti, nevymyslíme. Proto jsme se začali zajímat o všechny náležitosti spjaté s architektonickou soutěží a našli si odborníka, který obě akce koordinoval. Soutěže byly pojaty jako otevřené a hlavně o tu na smuteční síň byl velký zájem, sešlo se 27 návrhů, u kina 16. 

Jak dlouho celý proces soutěží trval? 

Mezi vypsáním architektonické soutěže a momentem, kdy vám na stole leží projektová dokumentace a stavební povolení, bývají minimálně dva roky. Na konci roku 2012 uložilo zastupitelstvo radě vypracovat rámec obou soutěží. Soutěž na smuteční síň probíhala od ledna do června a na kino pak od března do září 2013. Během roku 2014 tvořily vybrané projekční kanceláře projekty. Realizace přestavby smuteční síně začala v dubnu 2015 a protáhla se o rok, protože vybraná firma nebyla schopna stavbu dokončit. Druhá firma ji pak dokončila na začátku roku 2017. Rekonstrukce kina trvala jeden rok, od srpna 2016 do září 2017. 

Doporučila byste ostatním obcím, aby pro větší projekty vypisovaly architektonické soutěže? 

Jednoznačně. S oběma výsledky jsme spokojeni a letos jsme vypsali další, na obnovu ulice Dukelských hrdinů, která přiléhá k náměstí. Jsou na ní staré kaštany, rozpadlé obrubníky, nevyhovující parkování a složitá křižovatka. A přesně toto je rekonstrukce, při níž nemůžete jen tak přijít za Frantou Novákem s tím, že když přece projektuje, může udělat i tohle. Potřebujete si vybrat. Ovšem stejně jako se na malém městě nedaří personálně obsadit některá místa nebo nemůžete sehnat dobrou stavební firmu, tak i projektové kanceláře jsou zahlceny prací, a proto se do této soutěže přihlásila jediná. Těšili jsme se třeba na ateliér plzeňského architekta Jana Soukupa, který letos v Plané rekonstruoval náměstí, bohužel je ale příliš zaneprázdněný. 

Jak tedy budete dál postupovat? 

Je těžké se rozhodnout, když vlastně nebudete vybírat z více nabídek, ale zase je podle mě nefér vůči přihlášené firmě soutěž zastavit nebo jí zakázku nedat, když předložila dobrý projekt. Odborná komise, složená z architektů a projektantů, posoudila návrh jako velmi dobrý. Protože ale bylo chvíli před volbami a nechtěli jsme tak důležitou věc v takové situaci rozhodnout, občanům jsme při veřejném projednávání v kině slíbili, že rozhodnutí odložíme až na dobu po volbách. 

Co potřebuje malé město k tomu, aby se v něm dobře žilo? 

Odpovědi se budou lišit podle toho, jací jsou starostové, co sami považují za stěžejní. Já osobně jsem nikdy netoužila žít v centru velkého města, protože si za tím, co poskytuje, radši dojedu. Důležitější je pro mě větší klid. Pětitisícové město jako Planá je pro mě tak akorát velké pro pohodové žití, když v něm máte školky a školy, sportovní a kulturní vyžití, abyste nemuseli děti každý den vozit někam hodinu. Když jste dobře dostupní po silnici i železnici, jste blízko přírody. Město se pak musí dobře starat o veřejný prostor, kulturní náplň a další běžné věci, které patří ke každodennímu životu, jako dostupnost zdravotní péče nebo síť obchodů. A musí si pořizovat jen ty věci, u nichž do budoucna má na provozní náklady. 

Jak by měla Planá vypadat za 20 let? 

Nechceme dělat z Plané velkoměsto, jež bude přitahovat jen vzdělané lidi, kteří budou mít kde stavět, a které bude plné zábavy a kulturního vyžití, i když si to samozřejmě přejeme. Přeji si, aby se sem děti, které se tady narodí a pak někde vystudují, získají zkušenosti, vrátily. To je pro město strašně důležité, u nás tomu tak bohužel dlouhá léta nebylo. 

 

Autor: Václav Cinádr  |  Zdroj: Tomáš Wehle, Hospodářské noviny

Fotoalbum