Tři dny na Ukrajině

Náš kraj a tyto dvě oblasti mají mezinárodní spolupráci. Pan hejtman přizval na pracovní cestu po jednom zastupiteli napříč všemi politickými uskupeními, já jsem byla za STAN (Starostové a nezávislí).

 Na Slovensku jsme si prohlédli nově zbudovanou opěrnou zeď pod jedinou silnicí ve starobylé vesničce v Osturni. Na opravu po povodni loni Pardubický kraj přispěl jedním milionem Kč. Odpoledne proběhlo jednání mezi zástupci našeho Pardubického kraje a Prešovského samosprávného kraje o další spolupráci.

V úterý ráno jsme pokračovali  na Ukrajinu. Na hranici Slovenska končí schengenský prostor. Zažili jsme hraniční kontrolu, na kterou již mezi státy v EU nejsme zvyklí. Na Ukrajině jsme se setkali postupně s našimi krajany, s členy klubu T. G. Masaryka a samozřejmě i se  zástupci Zakarpatské oblastní rady. Se všemi jsme diskutovali o budoucí spolupráci. Prohlédli jsme si několik školek, základní  školu a další stavby vztahující se ke spolupráci a budoucím projektům. 

 Nejdůležitějším objektem začátku návštěvy byla nově zrekonstruovaná mateřská škola „Jalynočka“ v Chustu. Na její opravu přispěl náš kraj prostřednictvím fondu ViZa částkou 250.000 UAH, což je v přepočtu cca 330.000,- Kč. 

Přijeli jsme do slavnostní atmosféry společně se slovenskými zástupci prešovské oblasti. Ve školce čekali i rodiče dětí, aby se zúčastnili vystoupení svých potomků. Návštěva této školky a dalších dvou školek v dalších dnech mne v pocitech zasáhly asi nejvíce. Budova v Chustu byla opravená a rozšířená, ale na naše poměry trochu stísněná co do rozlohy prostoru pro hraní dětí. Zdálo se ale, že obyvatelé jsou naprosto nadšení a přesvědčení o dokonalosti přístavby. Kolik měli finančních prostředků, tolik se mohli rozmáchnout. Rozmáchnutí to bylo spíše skromné i navzdory pomoci zvenčí.

 Posadila jsem se mezi ostatní dospělé a očekávala jsem, jaký bude program. Děti seděly velmi ukázněně vedle sebe ve slavnostním oblečení, některé již v kostýmech na představení. Zdály se mi nezvykle vážné ve srovnání s dětmi u nás. A pak začal program, který oslavoval vylepšení školky a vyjadřoval poděkování nám. Děti vše uměly dokonale. Recitovaly, tančily a zpívaly. Čišelo z nich jakési dospělé odhodlání, že to musí být co nejlepší  pro lidi, kteří jim finančně pomohli s opravou. Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Napadaly mne myšlenky o tom, jak krásné a snaživé děti se narodily bez svého rozhodnutí do hodně složitého prostředí této země. Některé čeká v budoucnu usilovná snaha o změnu mnoha věcí a některé třeba velmi brzy v dospělém věku rezignují na vše. Z vážných dětí možná vyrostou smutní dospělí. V hlavě se mi honily další myšlenky o nespravedlnosti světa. V tomto rozpoložení byla většina nás návštěvníků z bohatší a klidnější země. 

Za tři dny se nedá proniknout do podstaty národa, bylo to jen takové malé nahlédnutí na vlastní oči, nejen na televizní zprávy. A další věty jsou pouze mými názory po jen letmém setkání se s malou částí dnes už cizí země. 

Ukrajinci jsou nesmírně přátelští a pohostinní. Další pocity jsem měla velmi smíšené. Deformace dvanáctiletou prací starostky mne nutila srovnávat a vyhledávat věci ohledně fungování samospráv a státu. Snažila jsem se pochopit, proč venkov vypadá velmi zanedbaně oproti městu. To u nás není. Proč velké plochy úrodné půdy nejsou ani posekané, natož obseté a osázené zemědělskými plodinami. Proč tolik lidí na vesnicích vypadá tak zpustle a mnoho domů také tak. Nepřísluší mi soudit, ani jsem to nedělala, jen jsem se dívala. Silnice na venkově jsou v katastrofálním stavu, některé  maličké rodinné domky jsou opravené, některé  jsou již neobydlené a polorozbořené. Města vypadají mnohem lépe, než venkov. Jsou tu obrovské rozdíly mezi městem a venkovem  i ve vozovém parku. Na venkově jsme auta téměř nepotkávali, zato stádo krav i opuštěnou kravku venku na „silnici“ jsme viděli běžně. Ve městě můžeme zahlédnout krásná auta značky Mercedes a podobně honosné, ale také staré Lady a jiné letité automobily. Některé autobusy by u nás už jen z běžného pohledu neprošly technickou kontrolou. Nad všemi těmi rozdíly ční majestátně  opravené kostely se zlatými věžemi. Na venkově působí, jako by je někdo někde postavil a přemístil do krásné, ale zanedbané krajiny jako vykřičník: „Dokážeme i nevídané věci“.

 Mnoho našich  krajanů by se rádo vrátilo sem k nám do Čech. Spousta dětí a studentů se učí Češtinu s vidinou toho, že budou moct vyjet studovat do Čech, tedy na západ.

Vím jedno, budu podporovat nový projekt, kterým Pardubický kraj přispěje na další ukrajinskou školku. Děti by neměly strádat. Šťastnější a bohatší národy by měly pomoci a přiměřeně přispět těm méně fungujícím, chudším a nešťastnějším. Zároveň je ale třeba nutit obdarované k jejich finanční spoluúčasti a k práci.  Ukrajině můžeme mimo finanční podpory jen popřát, aby politické spory byly co nejdříve odstraněny a lidé se mohli věnovat polím, svým domům, svým rodinám, fungování  samospráv a státu. Jedině tak se mohou přiblížit svou hospodářskou úrovní bohatším národům. 

Cesta nazpět přes Slovensko a domů do Čech byla cestou na západ i ve smyslu směrem k rozvinutějšímu hospodářství, více funkčnímu státu, k fungujícím samosprávám měst a obcí. Máme se mnohem lépe a bylo by potřebné pro mnoho našich lidí občas vyjet na chudší místa a vidět vše na vlastní oči. Pak by si člověk více vážil toho, co má. Je to naše zásluha, našich lidí, náš výsledek práce, ale také jsme měli více štěstí.

Mgr. Hana Štěpánová, starostka Morašic, zastupitelka Pardubického kraje za STAN

Zdroj: pardubicky.denik.cz