Hlavní stránka Regiony Olomoucký kraj Členové krajského výboru vzpomínají na listopad 1989

Členové krajského výboru vzpomínají na listopad 1989

12. 11. 2019

Třicet let uplyne od sametové revoluce, která přinesla lidem svobodu. Svobodu, kterou ani dnes nemůžeme považovat za samozřejmou. Jaké vzpomínky se vybavují členům našeho krajského výboru a co pro ně znamená 17. listopad 1989?

Tomáš Müller, 1. místopředseda KV
„17. listopad jsem prožil jako student VUT v Brně. Vzpomínám si, jak jsme šli na první demonstraci v Brně, která se konala na náměstí Svobody 20. listopadu. Procházeli jsme kolem policejních antonů, zásahových vozidel a autobusů plných „bílých obušků“. Měl jsem samozřejmě strach, protože jsem z dřívějších akcí věděl, s jakou brutalitou jsou schopní proti nám zasáhnout. O tom, co se událo v Praze, jsme měli pouze kusé informace. Začala demonstrace, kde vystoupilo pár lidí, kteří nám popsali situaci v Praze. Začaly se šířit pozitivní informace. Režim nezasáhl a tak strach a napětí vystřídala neskutečná euforie z nabyté svobody. Všichni jsme měli připnutou trikolóru, zpívali státní hymnu a byli hrdí na svůj národ. Další dny jsme jako studenti roznášeli letáky, chodili na demonstrace a užívali si vznikající svobody.

Tou dobou jsem bydlel v Brně u tety. Její manžel, který prošel za druhé světové války krutou bitvou na Dukle, a pak byl v padesátých letech osm let zavřený jako politický vězeň na Mírově, se už sametové revoluce nedožil. S tetou jsme vždycky večer probírali, co se ten den Sametové revoluce událo. Vždy začínala větou „Tam bylo dnes národa!“. Štěstí v jejích očích vidím dodnes.

Tenkrát by mě vůbec nenapadlo, že za třicet let budu prožívat strach o demokracii v naší krásné vlasti.“

Zdeněk Potužák, člen KV
„Tento významný den naší republiky má u mě dvě spojení.

Nejdříve to byl pravidelný pietní akt u Litovelského Gymnazia, na kterém studoval Jan Opletal a jehož jméno škola nese. Jan Opletal byl jednou z prvních obětí fašismu a jeho smrt vyvolala studentské nepokoje, zavření vysokých škol a další vraždění studentů. Jsem absolventem této střední školy a vzpomínkového dne jsem se účastnil jako student, později jako starosta města. Nejvíce na mě působily spontánní projevy pamětníků protektorátu a okupace, kteří prošli koncentračními tábory. O to více mě nenechávají klidným řeči, že holocaust neexistoval…

Sedmnáctý listopad 1989 jsem prožíval jako zaměstnanec Státní banky československé (SBČS) v Olomouci. Byli jsme se podívat na pomalované krabice s nápisy proti režimu, které obklopovaly tehdejší budovu Okresního výboru KSČ. Nečekané a úžasné. Přerod se uskutečňoval pomalu a někteří lidé nevěřili ve změny a KSČ nadále hájilo své pozice na schůzích v podnicích. I v televizi byl stav událostí nepřehledný. V Litovli, kde žiji, jsem se stal členem Občanského fóra (OF). Probíhaly zde veřejné schůze na náměstí a ve velkém sále Záložny s požadavky na odstoupení komunistických představitelů města. V závodech vznikaly stávkové výbory. Dne 22. prosince byla obměněna městská rada s převahou zástupů OF. Ta doba byla krásná spontánností občanů, vírou ve svobodu. Lidé se scházeli, diskutovali – měli k sobě blízko.

Děkujme za svobodu a nenechme si ji brát.“

Roman Šťastný, člen KV
„17. listopad 1989 pro mě znamená ukončení jedné etapy historie našeho národa a zároveň začátek etapy nové, která je charakterizována svobodou a demokracií. Svobodu užívat umíme, demokracii jsme se spíše naučili využívat a mnoha případech spíše zneužívat. Demokracii i svobodu je proto nutno stále hlídat, abychom ji různými regulacemi a zákazy opět neztratili.“

Jitka Ivanová, členka KV
„V listopadu 89 mi bylo 19, studovala jsem v Bratislavě a informace o dění v Praze k nám na fakultu dorazily až v úterý. Studenti ekonomiky nebyli nejaktivnější a vyčkávali. K větší aktivitě nás postrčili kolegové z fildy. Když jsem se vrátila domů na vesnici na Moravu, byla jsem jedním z mála informačních zdrojů o tom, co se děje ve velkém městě…

Byla jsem na demonstracích v Bratislavě i Praze. Tehdy mi to ani nepřišlo, ale později jsem často vzpomínala na to, jak rozdílná byla atmosféra v Česku a na Slovensku. I dnes často vnímám rozdíly v mentalitě a řešení problémů.
Zimní semestr jsme dokončili v letu. A v letním jsme vlastně začali od začátku, některé teorie byly ještě v říjnu 89 nejlepší a v březnu 90 zcela nevyhovující. Bohužel konec studii v Bratislavě ovlivnil konec federace, ale to už je jiná kapitola.“

Michal Obrusník, člen KV
"Státní svátek 17. listopadu je Dnem boje za svobodu a demokracii a Mezinárodním dnem studentstva. Spojení uvedené v názvu tohoto svátku není náhodné. Před 30 lety se v Praze sešli studenti, aby si připomněli lidské oběti a uzavření vysokých škol nacistickým režimem 17. listopadu 1939. Poklidná demonstrace přerostla v brutální zásah komunistického režimu na Národní třídě a stala se katalyzátorem rozpadu totalitního režimu, který v naší zemi na dlouhá desetiletí přerušil demokratický vývoj, uvrhl naší společnost do šedi, pokrytectví, strachu a letargie.

V roce 1989 jsem byl studentem posledního ročníku na vysoké škole v Ostravě a listopadové události jsem tedy prožíval naplno, a to nejen ve vztahu k mému tehdejšímu věku, ale i v důsledku lidských osudů členů mého selského rodu.

17. listopad 1989 byl a je pro mne mezníkem mezi pokřivenou, schizofrenní, nemorální a pokryteckou dobou plnou strachu a mezi dobou plnou očekávání a naděje ve svobodnou a demokratickou společnost.

Ano, dnes často slyším, co všechno se udělalo špatně nebo co se mohlo udělat lépe, ale nezapomínejme, že demokracie byla komunistickým pučem v roce 1948 zcela zdecimována a dlouhé roky ve lži se podepsaly na morálce mnohých z nás. Nikoho nehodlám soudit, ani přesvědčovat o blahobytu a svobodě, ve které žijeme, ale pokud mohu o něco poprosit, pak nepřipusťme opět vládu jedné strany, ať se jmenuje jakkoliv."

Radim Sršeň, člen KV, místopředseda CV
17. listopad 1989 byl moment, kdy jsem začal výrazněji vnímat politiku, tehdy coby žáček 4. třídy naší studýnské Sorbony. Vlastně druhý moment, pamatuji si, jak mě vyděsila slova o hrozbě třetí světové války ve zprávách, na které jsem omylem koukal místo Večerníčku někdy v roce 1986. Také si pamatuji, jak jsme odmala jezdili od babičky z Chomutova přes Krušné Hory, kde vlivem těžkého průmyslu zbyly místo zelených stromů pouhé pahýly, do Karl Marx Stadtu na nákupy. Již jako dítku z mateřské školky mi v tehdejší NDR výrazně utkvěly krámy plné masa, naše masna v DíSí byla totiž vždy prázdná a oblíbená játra mamince paní prodavačka vždy vytahovala pečlivě zabalená v papíru zpod pultu. Také jsme nikdy nechápali, proč máme mít po cestě zpět z východního Německa po vzoru postavičky Michelin troje slipy, patery nátělníky a být omotáni záclonou navrch. V létě 1988 jsme pro změnu s tetou a strejdou na prázdninách v Bohumíně stáli kousek od přechodu do Polska a koukali, jak tam hodinu lustrují autobus značky Karosa Lux... já si toužebně říkal, že bych se tam do toho Polska taky chtěl někdy podívat...

Zpátky k 17. listopadu. Následoval víkend, venku byl poprašek sněhu a my jsme s mamkou seděli doma u televize a hltali veškeré to dění, aniž jsme tušili, jak přelomové bude... Dodnes mi zní v uších píseň Jaroslava Hutky a verš "co je však největší, co je však největší - ta lidská svoboda" a Modlitba nějaké "paní Kubišky". Poté se vše začalo měnit od základu, ještě do Vánoc jsme našemu soudruhu učiteli začali říkat pane, což se nám několik měsíců pletlo, plynové masky jsme již nenasazovali každý rok (vždy jsme soupeřili o tu s chobotem) a místo ruštiny jsme skočili rovnou do angličtiny pod pedagogickým dohledem Steva, zedníka z Ameriky, co měl rád "piiivo a ceski holki". Na anglickém gymplu jsme díky Britské radě a Sorosovi měli již skvělé kantory z celého světa a dokonale tak načichli touhou po návratu do Evropy. Na Vysoké škole ekonomické i Karlovce jsme zase zuřivě probírali proces transformace přímo z úst jejich hlavních aktérů, velmi mě vždy fascinovalo, o jakou zásadní politickou i ekonomickou proměnu šlo, a jsem dodnes strašně rád, že jsem byl u toho. V této souvislosti mě fascinoval minulý týden rozhovor s Václavem Klausem, jak měl vše pevně v rukou a žádnou chybu neudělal... ale to už je jiný příběh do pořadu o pěstování narcisů.

Dnes můžeme cestovat, studovat i pracovat po celém světě (někdy už mám po ránu problém rozespalý si uvědomit, kde jsem se to zrovna probudil), inspirovat se i potkávat skvělé lidi. Do Polska se podívám několikrát v roce, obchody i košíky jsou narvané k prasknutí, silnice plné krásných aut, v Krušných horách již opět rostou krásné lesy...

Můžeme rozhodovat o své budoucnosti, jsme zpátky v Evropě, součástí společného evropského domu, který můžeme v duchu motta "jednota v rozmanitosti" místo vzájemných válek společně budovat. Jediné, co přetrvalo, je pověstná česká nespokojenost a Švejkovství. Jsem rád, že jsem to všechno zažil, jsem rád, že mohu žít v dnešní době. Važme si toho, co máme, protože přeci "co je to největší, co je to největší, ta lidská svoboda..." Kéž by i naše děti, jejich děti i děti jejich dětí žily ve svobodě...