Jan Sokol: Chybí nám smysl života a naděje

„Jezdím sem každý rok nejméně už deset let. Je to hezká příležitost, je tady výborná atmosféra, lidé se tu setkávají, mnozí pravidelně. Mě na tom hodně přitahuje, že to jsou lidé ze všech možných vrstev. Jmenuje se to Akademické týdny, ale není to jen akademická záležitost," řekl Jan Sokol.

 

Pane profesore, v čem je smysl takového setkání, jakým jsou Akademické týdny?

V mnoha věcech. Lidé dnes hledají společenství, ale takové, které by je zase tolik nezatěžovalo. Pak si musíme zvykat na to, že jsme jako křesťané v menšině a musíme se trochu povzbuzovat, že nejsme sami.

 

Dnes spousta lidí nadává na stav a náladu ve společnosti. Jak na to nahlížíte?

To víte, to je taková česká zdvořilost. Když se Angličané potkají, tak nadávají na počasí, Češi nadávají na vládu. Nechci vlády nijak zvlášť obhajovat, zdá se mi však, že člověk má více koukat na to, co je, než na to, co se mu představuje v médiích. Média se soustřeďují na ty maléry a za nimi se nevidí to, že se také něco dělá. Koneckonců i ti politici něco dělají, vždyť někam jsme se pohnuli. Přijde mi, že když všichni moc jásají, tak je dobré nadávat a když všichni nadávají, tak je jim hloupé nenadávat.

 

Přednášíte i v zahraničí. Tam mají asi stejné či podobné problémy, takže asi nejsme jediní, kdo by mohl remcat?

To jistě ne, ale třeba postoj veřejnosti v Německu je v tom hodně jiný. Němci opravdu cítí se svým státem a ještě více Američané, pro které je stát opravdu jejich. Méně je tomu tak třeba ve Francii nebo Itálii a velmi slabé je to ve východní Evropě, kde stát je pro lidi pořád trochu nepřítel. V tom je rozdíl. Paušální nadávání, jak je vše špatně, s tím se v Německu nesetkáte a Američané se stydí příliš nadávat.

 

Možná tam jsou více zvyklí postarat se sami o sebe, než my. Nemáme tendenci vidět chybu spíše na druhé straně, než u sebe?

Ano. Jak to říkal Kennedy: Neptejte se, co udělá stát pro vás, ptejte se, co uděláte vy pro stát.

 

Nechybí nám dnes trochu etika?

To asi chybí, ale ne úplně. Abychom byli spravedliví, mladí lidé jsou dnes mnohem citlivější vůči prohřeškům vůči přírodě, než jsme byli my. Třeba v tom vztahu k přírodě a světu je to spíše lepší. Ale máte pravdu, že jaksi lidé u nás nejsou zvyklí podívat se do zrcadla. To ovšem souvisí jaksi se ztrátou křesťanství. Člověk těžko může zpytovat svědomí, pokud nevěří, že mu může být také odpuštěno. Podmínka pro to, aby se člověk mohl podívat sám na sebe, je naděje, že mu může být odpuštěno. Pokud si všichni myslí, že hlavně musí zatloukat a když se k něčemu přiznáte, tak je s vámi konec, tak co jiného člověk může očekávat. To je ten stav, který tady máme.

 

Možná by to chtělo méně nadávání a více aktivity, více angažovanosti…

Nic proti nadávání, to může být, ale trochu mi chybí větší zájem o to, co s tím. To by asi nemělo být jen záležitostí politiků. Každý by asi měl na svém místě přemýšlet, co pro to udělat. Že si při tom zanadává, to nevadí, ale kde je něco špatně, tak by to asi neměl nechat být. To se týká maličkostí stejně jako velkých věcí. Jedna z takových věcí, které mi vadí, je určitá nedbalost k veřejným věcem. Když se podíváte, jak se lidé chovají ve veřejných prostranstvích, ve veřejných prostorách, tak už ten svinčík, který tam děláme, je cosi nedobrého, a něco, co člověk může ovlivnit.

 

Hovoří o tom řada filozofů, nakousl jste to i Vy. Dříve měla řada lidí nad sebou jako mravní základ křesťanství. Víra byla pro mnohé smyslem života. Nechybí nějaký takový smysl dnes?

Ano, určitě chybí naděje a smysl. A to nejnápadněji u mladých lidí. Když si vezmete takové věci jako hazard, drogy, koneckonců i alkohol, to jsou všechno výrazy beznaděje a vlastně jakési ztráty smyslu. Nepochybně chybí.

 

Kdo je Jan Sokol:

Prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc.

 

Filosof, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog, publicista.

 

Narozen 18. 4. 1936 v Praze. Vyučil se a pracoval jako zlatník, později mechanik. 1958 maturita v dálkovém studiu, od 1963 dálkové studium matematiky na MFF UK. V letech 1964-90 pracoval jako programátor, později vedoucí výzkumný pracovník ve VÚMS Praha na vývoji základního software. 1990-92 poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum a místopředsedou Sněmovny národů, předsedou poslaneckého klubu OF a parlamentní delegace v Evropském parlamentu. Od r. 1997 poradcem ministra školství, od ledna do července 1998 ministrem školství ČR. V roce 2003 koaličním kandidátem na prezidenta republiky.

 

Od roku 1991 přednáší filosofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (UK) a od roku 2000 na Fakultě humanitních studií UK. V sedmdesátých letech vedl různé bytové semináře, podepsal Chartu 77 a publikoval v samizdatu.

 

Je ženatý, má tři děti.

 

Spolupracoval na ekumenickém překladu Bible, přeložil řadu zejména filozofických knih a publikoval v mnoha časopisech.

 

Měl četné přednášky v cizině, zejména na evropská a filosofická témata. Je členem řady akademických orgánů a institucí.

 

Autor: Pavel Bednář