Hlavní stránka Regiony Královéhradecký kraj JAK JE BLAZE, NA KAVKAZE

JAK JE BLAZE, NA KAVKAZE

15. 2. 2024

Pozorovatelská mise v Ázerbájdžánu je u konce. Jsem doma a v blízkosti gauče v Mladých Bukách u Trauče přemítám o tom, jak každý ten dílek malé globální skládanky pomalu kliká a zapadá. 

JAK JE BLAZE, NA KAVKAZE

JAK JE BLAZE, NA KAVKAZE

Po dobu voleb jsem vázána mlčenlivostí a až do vyhlášení výsledků si dle pravidel OBSE mohu dovolit pouze konstatování faktů, jako že v Ázerbájdžánu žije cca 10 milionu obyvatel, nikoli však své subjektivní názory. V posledním roce a půl jsem si osahala Kavkaz (minimálně z té politické stránky) poměrně zevrubně, přesto však uznávám, že hloubkovou znalostí nedisponuji. Kontrolovala jsem volby v Turecku u iránských hranic (docela hardcore), i v Kazachstánu u Kaspického moře (zmar, prach a velbloudi), v Gruzii jsem jednala jak s vládnoucí stranou Gruzínský sen (až do úrovně ministra zahraničních věcí), ale také s opozicí a nezávislými médii, v Arménii jsem si na konferenci OBSE PA vyslechla projev premiéra Pashinyana v listopadu po ukončení války o Náhorní Karabach a v rámci schůzky se zastoupením organizace Člověk v tísni, jsem si vyslechla informace z terénu, a teď jsem si ještě otestovala volby u Ázerů. V předsednictvu OBSE se mnou sedí jak Ázer, tak i Armén a oba při diskuze dost křesají a snaží se nám vysvětlit svůj diametrálně rozdílný pohled na konflikt na svých hranicích. Fair enough, tak to v mezinárodní politice chodí. 
Prezident Ilham Alyiev, který vládne v zemi už 20 let po svém otci – národním hrdinovi Heyderu Alyievovi (vysokém důstojníkovi KGB v Ázerbájdžánského SSR), naznal, že poté, co dobyl zpět Náhorní Karabach (dnes už jen Karabach) a zajistil celistvost země (kontext nekomentuji, to by bylo na další článek) – stal se pro své poddané hrdinou a jelikož se mu to, takříkajíc, hodilo do krámu, vyhlásil předčasné prezidentské volby. Ostatně kdy taky jindy. Cílem nebylo pouze vyhrát. Cílem bylo drtivě zvítězit minimálně s 90% a při převeliké účasti voličů. A jak řekl, tak i učinil. 
Pokud jde o samotné hlavní město Baku - zde je třeba přiznat, že vykešovaná ropa se tu proměňuje v architektonicky smělé a někdy opravdu skvostné budovy, že celý downtown jakoby každý den několikrát projížděl robotický vysavač – tak moc je vycíděné a neuvěřitelně (trochu až patologicky) čisté, že lidé jsou tu krásní, západně vystajlovaní a vše je dokonalé jako kulisy do soap opery. Stát investoval nejen do architektury, ale také do infrastruktury. Staví se dálnice, muzea s nejmodernější smart technologií, nákupáky s výkladními skříněmi luxusních značek. Staré město je fantasticky zachovalé, památky zrekonstruované. Mešity jsou vystavené znovu (většinou v 90tých letech minulého století), anžto Sovět vše spojené s vírou rozmlátil, vyklučil a zdevastoval. Ázerbájdžán je sice muslimská země, ale stále výrazně sekulární, ženy ze západu se tu cítí v pohodě a bezpečně, všichni vám tu podají ruku i na vesnici (což není např. v sousedním Turecku úplně běžné), jsou vstřícní a neskutečně přátelští. Česká republika tu má výtečné jméno – u některý chlapíků už z dob, kdy nás přijeli okupovat jako vojáci Varšavské smlouvy a pořád na to vzpomínají s jistou dávkou romantické nostalgie.
Z výše uvedeného plyne, že pro běžného turistu je to tu opravdu cestovatelský eden. Země je krásná, neskutečně rozmanitá, naprosto bezpečná a lidé jsou srdeční, pohostinní a přátelští. Ovšem nakouknout pod pokličku se úplně nedoporučuje. Když ji lehce odklopíte, vyskočí na vás trade name „Pasha“ – Pasha reality, Pasha turistická kancelář a tak dále. Pasha holding je korporát, který vlastní a ovládá rodina Pashayevů, do níž patří i viceprezidentka – a tou není nikdo jiný než prezidentova ctěná choť a První dáma Mehriban Aliyeva. Krásná to žena. Synonymum perfekce. Chcete-li se dostat na vrchol politické pyramidy – musíte prokázat loajalitu a projít si celým syndikátem pěkně od píky. Ázerbájdžán je prostě takový jeden velký rodinný podnik, což ovšem není v této části světa nic šokujícího a netřeba se nad tím pozastavovat ani ohrnovat nos. Můžeme maximálně lehce pozvednout obočí, což je v momentální energetické situaci maximum, jímž můžeme vyjádřit své znepokojení nad nepotismem. 
Ale zpět k volbám. Nebudu zacházet do detailů. Celodenní pozorovatelská šichta začala v v 7.50 kontrolou zapečetěných volebních schránek, volebních materiálů atd. V osm ráno se za zpěvu národní hymny, kterou odezpívala celá okrsková volební komise s rukou na srdci (mimochodem to je vždy moc hezký moment voleb), otevřely volební místnosti. Po celém Ázerbájdžánu se k urnám nahrnuly bez přehánění davy. Inu což, to známe i od nás z vesnic, kdy největší volební účast zaznamenávají komise hned na začátku, když nedočkaví senioři postávají u dveří obecních úřadů a vyčkávací čas využívají k drbům, pokecu a výměně politických doporučení a stížností. To je tak nějak globální klišé. Ovšem v Ázerbájdžánu doznalo toto postávání elektorátu před volebními místnostmi mnohdy až děsivých rozměrů (viz video), který by si skoro zasloužil zpracování v netflixovém seriálu. 
Návštěva běžných volebních místností byla neskutečně milá, předsedové byli pohostinní, vstřícní. Komise byly smíšené (běžně byla předsedou komise i žena -  a pozor to není v těchto končinách tak běžné) a v důsledku nebylo vůbec na co si stěžovat. Občas jsme zaznamenali drobné nedostatky při označování palce u ruky fosforovým sprejem, jehož aplikace má vyloučit, aby volič nemohl volit dvakrát. Prostě to paní v komisí občas stříkla místo levého na pravý palec, no co no. To jsme ovšem ještě naivně s kolegyní netušily, že tento „drobný nedostatek“ se bude jako vzorec objevovat u mnoha pozorovatelů opakovaně. Kdybychom ukončily svou misi po kontrole 11 místností v terénu, mohly bychom si říct – no páni, paráda, vše perfektně zvládnuté, příjemné, dokonale zorganizovaná mašinérie. To by ovšem člověk nesměl tak nějak zůstat s přáteli navečer…..a setrvat na volební párty až do zavíračky  - tedy po zavírání volebních místností a na počítání volebních výsledků. Teprve tehdy naplno vyhřezne kavkazská realita. Mají tu poměrně robustní volební kodex, to ano. Kdo by se ovšem trápil s jeho dodržováním. Lístky z volebních schránek se jen sesypou na hromadu, nekontrolují se s počtem voličů na volebním seznamu, takže vlastně nikdo netuší, zda zcela náhodou nebylo do bedny vhozeno víc hlasů, než je voličů v okrsku. Ve finále jsme s volební komisí sehrály takovou hru na výdrž. Členové komise se odebrali do vedlejší kanceláře a začali několik hodin vyčkávat, zda to neodbytní pozorovatelé nevzdají a nezdrhnou. To nás ovšem podcenili. Nakonec proběhlo několik hysterických telefonátů s centrálou a nervózní předsedkyně komise poté, co zaznamenala, že ty neodbytné štěnice z České republiky furt něco zuřivě zapisují do protokolu a nemají se k odchodu, jala se škrtat, tlouct numera do kalkulačky a sázet čísla do protokolu dle Stalinova hesla „Volby nerozhodují voliči, ale ti, co počítají hlasy.“ 
Závěrem mi nezbývá než se podivit, k čemu je tahle fraška označovaná za volby vlastně dobrá. Alyev by drtivě vyhrál tak či onak. Možná jen ne s výsledkem 92%. A tak je pár zkušeností, které si zase z této jinak nádherné země odnáším:
1) Demokracii opravdu nejde implantovat jako dárcovský orgán do všech zemí – prostě se nechytne a skomírá a nehodí se všude
2) Lidé mohou v nevědomosti žít šťastně a spokojeně a svého vůdce skutečně milovat až do bezvědomí.
3) Pokud autokrat nebude škrt, a kromě obohacování své širší rodiny dostatečně rozprostře nastřádané bohatství nejen do hlavního města, ale i do okrajových částí své země, může mu to dost dlouho fachčit stejně jako jeho dobře promazané kozlíkové čerpadlo na ropu.
4) Autokrat by měl přiznat, že prostě vybudoval autokracii založenou na rodinných vazbách a nepředstírat volby – je to zbytečná falešná hra vůči západnímu světu a vyhozené peníze. 
5) Těžko kázat o demokracii a lidských právech státu, od kterého kupujete více než třetinu své spotřeby ropy.

Lucie POTŮČKOVÁ, poslankyně PS PČR

Autor: Miroslav Sazeček