25. 4. 2024
Hlavní stránka Regiony Hlavní město Praha Vzpomínky na "Samet" aneb "Jak jsem prožil listopad 1989" - Tomáš Homola, místostarosta Prahy 5/STAN
Vzpomínky na "Samet" aneb "Jak jsem prožil listopad 1989" - Tomáš Homola, místostarosta Prahy 5/STAN
6. 11. 2019
V listopadu 89 jsem byl studentem posledního ročníku Právnické fakulty UK v Praze. Již v týdnu před pátkem 17.11. byl v aule fakulty vyvěšen plakát, který zval na demonstraci na Albertově. Kolem připravované demonstrace se tušilo, že se něco bude dít. Předcházel tomu lednový tzv. Palachův týden, srpnová demonstrace a demonstrace na výročí republiky 28. října. Začátek listopadu byl také poznamenán pádem Berlínské zdi. Něco bylo ve vzduchu! Já tehdy bydlel asi 3 minuty chůze od Václavského nám. a tak jsem těmi událostmi žil prakticky celou dobu.
Student práv Tomáš Homola, 1989
V pátek 17. jsem se spolužákem z fakulty šel na Albertov již někdy po obědě. Tušili jsme, že tam bude hodně lidí a chtěli jsme být v centru dění. Stáli jsme kousek od pódia. Zpívala se studentská hymna Gaudeamus igitur. Pamatuji si, že vystoupení svazáků doprovázel pískot a potom někdo zavelel, že se jde na Václavák. Dav se ještě vydal na Vyšehrad a potom zpět k Botanické zahradě, kde ve Vyšehradské byl policejní kordon, který zahradil cestu směrem na Karlovo nám. Tam se poprvé volalo „Máme holé ruce“. Dav se potom vydal na nábřeží. Byla strašná zima a já se s kamarádem protlačil přes kordon policajtů a chtěli jsme zajít někam do hospody na svařák, abychom se zahřáli. Pamatuji si, že jsme se domluvili, že půjdeme průvodu naproti. Ve Štěpánské ulici jsme si v hospodě dali svařené víno a rychle jsme šli na Václavské nám.. Tam ale byl divný klid a tak jsme se ulicí 28. října vydali na Národní. Tam už to bylo plné policajtů (tehdy příslušníků Veřejné bezpečnosti). Pustili nás ještě kousek, ale někde před obchodním domem Máj stál kordon policajtů a ti nás dál už nepustili. Viděli jsme kus dál za ulicí Spálenou další kordony policajtů a křik lidí. Z Národní nás vyhnali a řvali na nás, ať vypadneme. Netušili jsme, co se právě děje kousek od nás. Běželi jsme proto ke mně domů. To bylo někdy po 20 hodině, možná později. V noci mi volala moje máma, bála se, kde jsem a říkala mi, ať si zapnu Hlas Ameriky. Tam hlásili, že na Národní byl zabit nějaký student Martin Šmíd. Pamatuji se, že jsem nemohl vůbec dospat rána.
V sobotu jsem pak s mámou šel na další demonstraci na Václavské nám. To se poprvé zvonilo klíčemi a skandovalo se „Jakeši končíme“, „Jakeše do koše“ atd.. Demonstrace se vydala na hrad a celou dobu jsme měli zprávy o kordonech policajtů. Obavy o možném zásahu byly, ale byli jsme odhodlaní a nějak jsme se po pátečním brutální zásahu nebáli. To samé se opakovalo v neděli. Už někdy v sobotu v noci jsem se spojil s kamarády ze školy a mluvilo se o tom, že v pondělí hned ráno máme všichni přijít na fakultu, kde bude vyhlášena studentská stávka.
V pondělí ráno jsme se snad všichni studenti práv sešli v tzv. bazénu (hlavní vstupní aula) na právnické fakultě a potom jsme se přesunuli do největší posluchárny Collegium Maximum, kde nás bylo snad tisíc. Tam se hlasováním rozhodlo o vstupu do týdenní stávky a zvolil se stávkový výbor, který se skládal ze zástupců všech ročníků a současně se zvolil zástupce do univerzitního stávkového výboru. Celkem to bylo pár lidí, ale lidí organizující stávku bylo potřeba mnohem víc. Už si nepamatuji, jak se to přihodilo, ale rozhodli jsme, že vedle stávkového výboru vytvoříme tým studentů, který bude podporovat stávkový výbor.
Hned v pondělí tak vznikl tým tzv. Právní poradny studentů PF UK. Důvodů pro vznik bylo víc. Předně se na nás okamžitě začali obracet studenti a další, kteří byli zmasakrováni na páteční demonstraci na Národní. Začalo probíhat studentské nezávislé vyšetřování smrti studenta Martina Šmída. Proto jsme vytvořili vyšetřovací týmy a na fakultu začali chodit účastníci demonstrace a od nich jsme získávali svědectví o zásahu policajtů a červených baretů. Vše jsme dokumentovali. Současně jsme totiž měli požadavky od Univerzitního stávkového výboru na zajištění právní podpory a také na zajištění informací o právu na stávku a také za námi chodili lidé z ulice a dožadovali se různých rad. Velmi rychle se po Praze rozkřiklo, že na fakultě poskytujeme právní podporu celému stávkovému hnutí. Chodili k nám na rady však nejenom lidé, kteří chtěli informace o právu na stávku, ale jako studenti práv jsme byli prakticky jediní, kdo požíval důvěru lidí. Právní poradna okamžitě získala podporu řady učitelů z fakulty a začali nás podporovat i někteří advokáti, se kterými jsme mohli konzultovat různé aktuální problémy. Hned v tom prvním stávkovém týdnu jsem se poprvé setkal např. s advokátem Otakarem Motejlem, za kterým jsme se vydal do Ječné ulice do jeho advokátní poradny. Na fakultě jsme tehdy prakticky bydleli. Spali jsme tam (pokud jsme vůbec spali) a jídlem nás zásobovali z protějšího hotelu Intercontinental. Bylo to až neskutečné, jako podporu jsme jako studenti měli od každého. Když jsme potřebovali kamkoli zajet, taxikáři nás brali všude zadarmo. Bylo až neskutečné, jak se tehdy národ semknul.
V právní poradně jsme vytvářeli informační bulletiny o různých právních problémech a jejich řešeních. Tyto bulletiny se mi podařilo dochovat do dnešních dnů. Psali jsme je na psacích strojích a tiskli různě. Fakulta nám tehdy dala možnost kopírovat na kopírkách, které do té doby byly velmi hlídané.
Ze stávkových výborů k nám byly zasílány požadavky, abychom vyjížděli mimo Prahu, kde bylo minimum informací o dění a tak jsme vyjížděli v tříčlenných hlídkách. Jezdili jsme po celých Čechách na různá setkání s občany a informovali jsme je o tom, co se v Praze děje. Bylo to velmi euforické, všude nás vítali. Tehdy bylo v listopadu a v prosinci velmi špatné počasí a pamatuji se, že jsem několikrát unikl vážné dopravní nehodě, když jsem usnul mikro spánkem a když ostatní v autě spali.
Na pondělí 27.11.89 byla vyhlášena Generální stávka. V ten den jsem byl domluven s Martou Kubišovou, že ji přivedu na fakultu na krátké povídání. Pamatuji se, že mi Marta říkala, že přijde jenom pokud stihne v poledne zahájení Generální stávky na Václavském náměstí. Proto jsem pro ní šel někdy dopoledne do ulice V Jámě, kde pracovala a přivedl jsem jí na fakultu, kde si s námi povídala v největší přednáškové místnosti a zpívala se Modlitba pro Martu. Potom jsme šli všichni na Václavák. Pamatuji se, že snad poprvé přenášela události televize a že se říkalo, že se do generální stávky zapojila skoro celá republika.
Moje zážitky ze Sametové revoluce jsou velmi koncentrované. Těžko si vzpomínám na detaily, ale vzpomínám si např. na obavy před zásahem armády, pamatuji si ohromující demonstrace na Václaváku a na Letné. Pamatuji si opilost svobodou. Vše se pak definitivně zlomilo 29. prosince 89 volbou Václava Havla prezidentem. Všichni jsme sledovali tu klauniádu v tehdejším Federálním shromáždění, kde komouši volili Havla prezidentem Československa.
Na fakultě jsme s Právní poradnou žili dál, až někdy do jara 1990. Začátek roku 1990 znamenal pro mne prakticky vstup do politiky. Univerzitním stávkovým výborem jsem byl tehdy jmenován do tzv. Občanských prověrkových komisí, které vznikly počátkem roku z rozkazu tehdejšího ministra vnitra za účelem personálních prověrek příslušníků ministerstva vnitra a StB. Stal jsem se předsedou Občanské komise při tehdejší Obvodní správě VB v Praze 1 a později, někdy ve druhé polovině roku 1990 jsem byl jmenován předsedou celopražské Občanské prověrkové komise, kterou do té doby řídila Petruška Šustrová, když ta odešla s Janem Rumlem na Federální ministerstvo vnitra.
Sametová revoluce mi také přinesla můj vztah s manželkou Hankou, se kterou jsem začal chodit v den zvolení Václava Havla prezidentem a vzali jsme se v listopadu 1990 na roční výročí revoluce. To revoluční manželství nám vydrželo do dnes:-)
Tomáš Homola, místostarosta Prahy 5
Autor: Vlasta Urbánková
Mohlo by vás také zajímat
24. 4. 2024
STAN podporuje obnovu nábytkové banky
24. 4. 2024