Hlavní stránka Regiony Hlavní město Praha O rušení malých městských částí smějí rozhodovat pouze občané

O rušení malých městských částí smějí rozhodovat pouze občané

12. 6. 2013

V poslední době se objevují v pražském denním tisku titulky typu „Malé městské části bojují o budoucnost, rozhodne audit“ (pražské vydání MF Dnes), „Starostové malých částí Prahy se bojí o práci“ (Metro) či „Praha má zbytečně moc radnic, je to luxus“ (Hospodářské noviny). Je 57 městských částí na 1,2 mil. obyvatel opravdu tak mnoho? Stejně lidnatý Středočeský kraj má 1147 obcí a nikomu to nevadí.
O rušení malých městských částí smějí rozhodovat pouze občané

O rušení malých městských částí smějí rozhodovat pouze občané

Třikrát menší Brno má 29 městských částí, čtyřikrát menší Ostrava jich má 22. V našich českých poměrech má tedy Praha městských částí „přiměřeně“. Ve zmíněných článcích se rozebírá, jaké jsou náklady na provoz v těchto městských částech, a otevřeně se uvažuje o jejich sloučení s velkými částmi (Praha 1-22), což někteří starostové velkých městských částí otevřeně podporují. Např. starostka Prahy 6 Marie Kousalíková v článku pro MF Dnes říká: „Podle mě by nevadilo, kdyby malé byly sloučeny pod velké“, starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký se vyjádřil pro Hospodářské noviny, že 22 radnic je „ekonomický luxus, který je nutné nějak živit“. Faktem ale je, že není udělána žádná analýza, která by ukazovala, že malé městské části mají relativně vyšší náklady na svůj provoz než ty velké. Naopak. Malé městské části fungují v rámci města zdaleka nejúsporněji. O třetinu rozlohy města a přibližně 15 % obyvatel (oficiálně tam žije 110 000 obyvatel, ve skutečnosti nepřihlášeno minimálně o polovinu více) se stará 35 starostů a cca 250 úředníků. Ve Slivenci máme na více než 3000 obyvatel 4 úředníky, zatímco desetkrát větší Praha 1 jich má plných 350 (87x více). Asi polovina se jich zabývá výkonem státní správy, zatímco u nás je to čtvrtina, nicméně i tak je vidět značný nepoměr. Ještě lépe srovnatelný je počet úředníků samosprávy (tj. těch, kteří vykonávají správu městské části v samosprávné působnosti) – u nás připadá na 1 úředníka samosprávy skoro 1000 občanů, v Praze 1 jde o pouhých 150 občanů. Hledání rezerv a finančních úspor je jistě bohulibá činnost. Myslím ale, že s hledáním rezerv by se mělo začít především na Magistrátu, pak na velkých městských částech a až nakonec je třeba se zaměřit na malé MČ.

 

Jak známo, Praha inkasuje dle zákona o RUD cca  31 000 Kč na obyvatele, což je částka, kterou jí všechny ostatní obce v republice závidí. Kolik z toho ale doputuje až do malých městských částí na skutečné potřeby obyvatel? Pouhých 2400 Kč na každého trvale hlášeného obyvatele, zbytek zůstává Magistrátu. Značná část obyvatel v okrajových částech Prahy nemá ani v 21. století kanalizaci. Hlavní komunikace jsou často téměř nesjízdné, protože Technická správa komunikací investuje mnohem raději do ulic v centru. Zhoršuje se ale i stav místních ulic, které mají malé MČ ve správě, protože nemají peníze na jejich obnovu. Velké se o ulice starat nemusí, tam vše opravuje TSK. Chodníky na okrajích chybí. Nestačí místa ve školkách a mnohdy ani ve školách. Malé MČ zažívají ústrky těch malých, odsunutých velkými na okraj zájmu. A mají pochopitelnou a podle mého soudu naprosto oprávněnou obavu, že když se za ně nebudou bít „jejich“ starostové, tak že bude ještě hůř, neboť Praha bude mít vždy nějakou linku metra, kterou je potřeba postavit, vždy nějaký tunel, který se musí vykopat, vždy nějaký palác, který je nezbytné opravit. Na docela obyčejné kanalizace, komunikace, školy a školky pak nikdo nedá ani korunu. Spíše než na rušení malých MČ by se Praha měla zaměřit na takový model rozdělování finančních prostředků, který by malým městským částem umožnil větší finanční soběstačnost.

Kromě ryze ekonomického je zde ale ještě jeden aspekt věci. Článek 8 Ústavy ČR zaručuje samosprávu územních samosprávných celků. Nelze tedy zrušit malou městskou část, protože se náhodou někomu mocnému nelíbí či protože má někdo pocit, že je k ničemu (např. starosta sousední velké městské části). Už vůbec není důvodem k rušení to, že je dotyčná samospráva nákladná na provoz, nebo proto, že nevykonává státní správu. Kdyby tomu tak bylo, tak bychom mohli zrušit jako „zbytečně nákladné“ všechny obce v ČR a osvíceně vše řídit z Ministerstva vnitra. Demokracie je přece vždy relativně nákladná, diktatura by nepochybně vyšla úsporněji. Přesto naše republika 1. září 1999 přistoupila k Evropské chartě místní samosprávy a zavázala se plnit závazky tam obsažené, mimo jiné to, že odpovědnost za věci veřejné nesou ty orgány, které jsou občanovi nejblíže, a dále, že hranice místních správních jednotek nelze měnit bez předchozích konzultací s občany, nejlépe v referendu. Ostatně i současný zákon o Praze hovoří o způsobech, jakým se mohou dvě či více městských částí sloučit. Musí to být na základě rozhodnutí zastupitelstev obou městských částí. Navíc pokud kdokoli podá návrh na konání místního referenda o sloučení, tak se musí konat referendum. O případném sloučení tedy nebude rozhodovat ani paní Kousalíková, ani pan radní Manhart, ani Magistrát, ale mohou o tom rozhodnout pouze a výlučně obyvatelé městských částí, kterých se toto rozhodnutí bude týkat. Pokud si oni budou přát zánik svých městských částí – většinou historických obcí, které byly k Praze násilně připojeny za komunistického režimu v roce 1974 – tak je to jejich svaté právo a nikdo jim v tom nesmí bránit. Starostové a zastupitelstva se v takovém případě bezpodmínečně musí podřídit vůli občanů. Naproti tomu pokud se občané v referendu rozhodnou, že si své městské části chtějí zachovat (z důvodů, které nejlépe znají oni sami), tak jim to musí být umožněno, pokud se i nadále chceme nazývat právním a demokratickým státem.


 

Jana Plamínková, starostka Městské části Praha - Slivenec

 

(materiál vznikl 12. 6. 2012 v reakci na článek v MF Dnes o ručení malých městských částí)

článek v MF Dnes 12. 6. 2013


 

Autor: RNDr. Jana Plamínková, STAN