Hlavní stránka Regiony Hlavní město Praha Aktuality Vzpomínky na "Samet": Malé ohlédnutí za velkými okamžiky očima začínající kantorky. - Jana Štrosová, členka STAN Praha 4

Vzpomínky na "Samet": Malé ohlédnutí za velkými okamžiky očima začínající kantorky. - Jana Štrosová, členka STAN Praha 4

13. 11. 2019

Na začátku listopadu 89 jsem oslavila 25. narozeniny. Jak se v té době slušelo, už víc než rok jsem pracovala, šťastná, že se mi podařilo po všech lapáliích na konci studia chytit místo doma v Praze a ještě k tomu na střední škole. Ale zdá se, že už tehdy ostražitost režimu povolovala, potřebovali mě, a tak byli ochotni překousnout, že jsem napoprvé neobhájila diplomku, protože mě oponentka označila na nemarxistku.

Foto za archívu RNDr. Jany Plamínkové z událostí v roce 1989.

Foto za archívu RNDr. Jany Plamínkové z událostí v roce 1989.

Což o to, doma byli potěšeni, ale radost vystřídala starost – co když tě vyhodí a nenechají dostudovat? Vycvičena dobovými mechanismy jsem nechtěla škodit dalším, takže jsem při prvním setkání s ředitelkou školy, členkou KSČ samozřejmě, tuhle skutečnost uvedla s tím, že nechci, aby se to třeba dozvěděla jinak a měla kvůli tomu problémy. A následovalo překvapení, soudružka ředitelka pravila, že jí to nevadí a potřebu zaměstnat mě si obhájí. 

Celý ten rok byl nabitý událostmi, leden, srpen, září na německé ambasádě, začátek listopadu v Berlíně. Jenže doma mrtvo, tedy alespoň tak mi to připadalo. Napětí bylo cítit na každém kroku, ale nic se pořád nedělo. Každý den jsem seděla večer přilepená u rádia a střídala Svobodnou Evropu s Hlasem Ameriky, v té době už celkem málo rušené. A pak jsem se dozvěděla, že studenti pořádají vzpomínkové shromáždění k výročí 17. listopadu 1939, v pátek na Albertově.  Říkala jsem si, studentka už nejsi, ale zatím se to nepozná… A tak jsem vyrazila, byla docela velká zima a to mě, jak se později ukázalo, zachránilo. Stála jsem na Albertově překvapena hojnou účastí a snažila se poslouchat projevy. Ne všechno ale bylo dobře slyšet, měla jsem proto čas rozhlížet se, jestli nepotkám někoho známého. Pod stromem na chodníku opodál jsme skutečně spatřila někoho takového, i když to nebylo zrovna příjemné setkání. Stála tam docentka Mužíková, předsedkyně celozávodního výboru KSČ na Filozofické fakultě UK. Ještě jsem měla v paměti, jak na mě křičela, že hra, kterou napsali kolegové z historie, útočí proti státu, socialismu a děkanovi. Teď se tvářila, jako že tam není, ale bedlivě pozorovala, koho tam uvidí… A vedle ní směrem k tramvaji stáli v odstupech nenápadní pánové v kabátech… Když skončily projevy, jejichž obsah, to přiznávám, se mi už z paměti vytratil, pustil se dav směrem k Vyšehradu a potom zase dolů na Výtoň a dál po nábřeží směrem do města. Ještě kousek jsem s ním pokračovala, jenže pak mi začala být velká zima a přijížděla tramvaj směr Podolí, kde dodnes bydlím. Nasedla jsem do ní, a přišla tak o dodnes jedinou příležitost nechat si nabančit za správnou věc. Dál už mě unášel proud událostí, vstoupili jsme do něj všichni, někteří hned, někteří po určitém váhání a někteří možná i proti své vůli. Já ale dodnes cítím tu nádhernou sounáležitost, trvala chvíli, ale bylo to něco, co se nedá zapomenout.

 

Jana Štrosová, členka STAN z Prahy 4

Autor: Vlasta Urbánková