Zubař kultury

Jako ministr kultury se zavázal škrtat v již tak proškrtaném rozpočtu. Nicméně stomatolog a později podnikatel, starosta Berouna, či, jak rád sám sebe nazývá, „manažer“ JIŘÍ BESSER tvrdí, že to půjde. A že muzikály jsou fajn. A David Černý také. A Kaplického blob jakbysmet …

 

 JIŘÍHO BESSERA jsme minulý týden zastihli právě uprostřed nejvýznamnějšího dne jeho politické kariéry. Ještě před pár dny byl „pouze“ úspěšný politik komunálního významu a původním povoláním zubař, který žil pro tuhle společenskou skupinu víceméně typický život. Věnoval se golfu jako hráč, in-line hokeji jako funkcionář, hrál v tenisové sekci klubu Amfora (kde se potkávají podnikatelé s umělci a baviči různého stupně schopností a významu), chodil na muzikály, poslouchal skupinu Kabát, zajímal se o památky a samozřejmě podnikal. Jediný telefonát a najednou je vše jinak.

Třináctého července byl na Hradě jmenován členem nové české vlády a za pár desítek minut (poté, co věnoval přesně půl hodiny Refl exu) si došel vyzvednout jen pár ulic od své poslanecké kanceláře klíče od ministerstva kultury. Což minimálně část lidí, která je s tímto ministerstvem v nějaké formě vztahu, či je dokonce částečně či úplně na penězích z této instituce závislá, sleduje s nedůvěrou. Besser, jenž na svých osobních stránkách tvrdí, že jeho profesionální zásadou je „nechci, jen to, co nejde“ (včetně té chyby v interpunkci), a za svoji výhodu považuje především fakt, že na ministerstvo přichází jako „manažer zvenku“, je znervózňuje. Což pro něj rozhodně není snadná pozice.

Možná si to uvědomuje, možná je prostě jen ostražitý, možná to je stres ze dne pro něj tak důležitého a událostmi nabitého a horka, které doléhá i do neklimatizovaných prostor jeho kanceláře v Poslanecké sněmovně. Každopádně v tuhle chvíli rozhodně nepůsobí ani uvolněně, ani vstřícně a jeho tiskový mluvčí Stanislav Brunclík (pro něhož jde o podobně novou zkušenost jako pro jeho šéfa) má dokonce vyloženě ustaraný výraz.

„Omlouvám se za zdržení, novináři právě vypátrali moji přítelkyni, teď mi po telefonu říkala, že tohle je asi konec soukromí. Vypadá to, že teď vyměním rubriky regionální za rubriky kulturní.“

 

†

 

* Odborná veřejnost proti vám používá v zásadě dva argumenty. Tím prvním je vaše nezkušenost. Až doposud jste s kulturou nepřišel do styku jinak než jako konzument ... Jak tedy hodláte své spolupracovníky hledat? A komu budete věřit?

 

Ale to je ohromná komparativní výhoda. Všichni mí předchůdci ve funkci byli s kulturou spjati a nikdo z nich v sobě nepotlačil určitě skupinové zapálení pro činnost, kterou v kultuře vykonával, a v tomhle ohledu bych si rád udržel nadhled a obklopil se odborníky v jednotlivých oblastech kultury. Ano, píše se negativně, že na ministerstvo kultury nastupuje „nějaký starosta“, ale podle mého názoru je celkově potřeba zvýšit povědomí o tom, co ti starostové v obcích a menších městech musí dokázat. Možná by vás překvapila jména lidí, kteří se mi hlásí a kteří jsou vděční za to, že mám tenhle pohled zvenku jako ministr kultury. Myslím, že dokáži postavit velmi kvalitní tým.

 

* Otázkou ale je, že pokud váš kulturní rozhled dosáhne k okresním malířům a své zážitky z filharmonie popisujete jako oddech, přičemž ani moc nevíte, co hraje, je legitimní otázka, jak a kde si své spolupracovníky a odborné poradce budete vybírat. Nebo čekáte, že vám budou sami volat?

 

Vůbec ne, ale mezi kulturní veřejností mám dostatek známých, jež postupně oslovuji a zároveň oslovují oni mne s tím, že „ty bys mohl něco změnit, my ti věříme“. A není to jen Jiřina Bohdalová nebo Jiří Adamec, protože když nějaké jméno sdělím, dotyčný je okamžitě kritizován, takže není důvod přidávat další. A co se týče vaší zmínky o filharmonii. Zmíněný novinář se mne ptal, jaký koncert jsem viděl naposled, a já mu odpověděl. Ten den jsem pracoval osmnáct hodin, protože město Beroun bylo vyhlášeno historickým sídlem roku. Můj zážitek byl tehdy o to umocněnější. A když se mne zeptáte na poslední operu, tak to byla Bizetova Carmen v Národním divadle, kterou jsem chtěl vidět, protože jsem předtím viděl Carmen jako operetu v Hudebním divadle Karlín s Lucií Bílou v hlavní roli. Do karlínského divadla chodím ostatně docela často a s panem ředitelem Egonem Kulhánkem se docela dobře známe.

 

* Dobře, ale co když se vám nabídne Milan Knížák?

 

Osoba Milana Knížáka je samozřejmě osoba velmi známá, ostatně byl bych asi úplný kulturní nevzdělanec, kdybych nevěděl, kdo je Knížák. Ale na problém Národní galerie mi prosím dejte čas. Posoudíme, jak to celé výběrové řízení proběhlo. A stejně jako mne kontaktují lidé z jiných oblastí kultury, tak mne kontaktují lidé, kteří byli přímo členy té výběrové komise (komise sestavená ministrem Riedlbauchem doporučila na post ředitele Národní galerie Jiřího Fajta – poznámka redakce), a říkají mi, jak to celé probíhalo.

Informuje mne o tom i pan ministr Riedlbauch. Takže dnes už mám čtyři nebo pět úhlů pohledu. A já si chci nejprve zkontrolovat, jak výběrové řízení probíhalo. A je možné, že pana Fajta budu jmenovat ředitelem Národní galerie, pokud tam bude pochybnost o způsobu vypsání, bude vypsáno nové výběrové řízení. A pokud bude vypsáno, může se samozřejmě přihlásit každý. Ale nepředpokládám to. A já bych chtěl říct ještě jednu věc. Mně se například moc líbila Entropa. Takže pan David Černý mne sice kritizuje, ale já byl jeho velký zastánce. Pouze jsem pochyboval o tom, zda by tohle dílo mělo reprezentovat Českou republiku v Bruselu. Ale je to krásné, vtipné dílo. Mně se fakt líbí.

 

* Když už mluvíme o Entropě. Jaké jsou podle vás nejvýraznější kulturní počiny posledních dvaceti let v České republice?

 

Když to vezmeme odzadu, určitě sem patří Kaplického blob. Pak sem určitě patří budova Národního muzea, respektive její propojení s budovou bývalého Federálního shromáždění. To je pro mne věc, která mne oslovuje, a velmi rád si s panem ředitelem Lukešem na tohle téma budu povídat. Baví mne možnost skloubení staré a nové architektury. Například v historickém centru Berouna jsou moderní stavby, jež by tam památkáři ani nečekali, a nakonec je ten dům architekta Sluky (budova společnosti Tipsport v historickém centru Berouna – poznámka redakce) vnímán nesmírně pozitivně. Chci tím jen říct, že architektura, urbanismus jsou pro mne velmi významná věc. Mám rád secesi, mám rád secesní stavby. A tak je pro mne za těch posledních dvacet let ohromným fenoménem oprava všech historických budov, restaurování domů … A určitě obrovským fenoménem z té živé kultury je muzikálová scéna. Před dvaceti lety tu o muzikál nikdo nezavadil, teď tu vznikly velké muzikálové scény. Neříkám, že je to špičková kultura, ale kolik lidí na to chodí?

 

* Myslíte si tedy, že by se ministerstvo kultury mělo věnovat spíše komerční kultuře, nebo má podporovat tu nekomerční?

 

Myslíte tu slavnou Tigridovu otázku? Ale na to už jsem také odpovídal. Je těžké říct, co si zaslouží podporu. V Berouně máme jasná grantová pravidla. Máme tam věci, které by neexistovaly, kdyby nebyly podporovány, a přitom je to jasný druh kultury. Dám příklad – Jiná káva, berounský klub nebo, chceteli, restaurace, zároveň chráněné pracoviště, kde se dělají krásné klubové věci, jež se musí podporovat. Já třeba rád chodím do Vagónu na Lily Marlene a podobně.

 

* Jenže Beroun má trochu jiné parametry než celá republika nebo Praha, kde jsou instituce pro celou republiku. Zde asi musíte uplatňovat trochu jiná kritéria.

 

Ale jaká ta kritéria jsou? Pro nás v Berouně je to samozřejmě také problém, když jste čtyřicet minut od Prahy, kde je nabídka kultury obrovská, a máte dělat kulturní akce. Když přivezete do Berouna třeba Pepu Dvořáka a Revizora a do sálu, který má 300 židlí, přijde 180 lidí. A lidi řeknou: Jé, on sem táhne Revizora a my už ho viděli v Praze. Naopak na Cimrmana je vždycky vyprodáno. Je to o tom, jak jsou jednotlivé scény v Praze navštěvované, jak se na ně dají sehnat lístky …

 

* Ale pane ministře, my se tady nebavíme o Berouně …

 

Ale kolega se mne ptal na to, zda je to rozdíl. Ano, je to velký rozdíl.

 

* Vrátili bychom se ještě k těm věcem, jež vás osobně v oblasti kultury baví. Zmiňujete především architekturu. Cítíte se jí přitahován víc než jinými oblastmi umění? Nebo myslíte, že je to vaše silná stránka?

 

Z pozice starosty „Historického sídla roku 2009“ nebo obecně starosty města, které je ve sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, k tomu mám logicky nejblíže. Ale rozhodně se nemusí ta takzvaná živá kultura bát, že by zemřela na úbytě. Když znovu řeknu Beroun – nemůžu se soustředit jenom na kulturu, na sport, na školky, na vše se musím dívat komplexně. Stejně tak chci z toho manažerského postu ministra přistupovat ke kultuře. V žádném případě ale nechci kulturu organizovat nebo jí vnucovat, co má dělat.

 

* Váš předchůdce Václav Riedlbauch byl v opačné pozici než vy. Mnoho lidí z oblasti kultury si od něj slibovalo velké věci, přičemž především konec jeho funkčního období byl zklamáním. Vás se zatím lidé z oblasti kultury spíše bojí …

 

V tuhle chvíli se především potřebuji se všemi věcmi na ministerstvu podrobně seznámit.

Ovšem jasně si uvědomuji, že tohle seznamovací období nemůže trvat dlouho. Všechny kroky, které udělám, budou ale jasně vycházet z koaliční dohody. A v té jsou, co se týče kultury, jasně dány mantinely, jasně dány priority …

 

*

 

Máme před sebou rozpočet ministerstva kultury. Když se do něj podíváte, zjistíte, že rozpočtová položka určená na živé umění je 355 miliónů korun. Pro srovnání – jen v rozpočtu Prahy je to přes 200 miliónů. Koaliční smlouva vám ukládá škrtat. Myslíte, pokud uvážíme tohle srovnání, že máte kde?

 

Rozpočet Prahy je 40 miliard, rozpočet ministerstva kultury je osm miliard ... Není možné srovnávat hlavní město a ministerstvo kultury. Snaha všech mých předchůdců (a nutno podotknout, že snaha neúspěšná) byla dostat rozpočet ministerstva kultury z 0,4 HDP na hladinu obvyklou v Evropě, což je jedno procento, někde dokonce dvě. (V roce 2010 bez církví činil rozpočet přesně 0,59 % – poznámka redakce.) Já tvrdím, že úspěch by byl 0,7, velký úspěch pak 0,9. Nicméně úkolem každého ministra v téhle vládě, která si říká vláda rozpočtové odpovědnosti, je v tuhle chvíli najít ve svém resortu rezervy. Neříkám, že se bude škrtat v živé kultuře, ale říkám, že budu hledat rezervy, o nichž jsem přesvědčen, že v té kultuře jsou. A už je tuším. A tuším je i v té živé kultuře. Čili nebude se škrtat, ale bude se šetřit.

 

* Můžete to tušení nějak specifi -kovat?

 

Pánové, přijďte za měsíc, ať můžu být úplně konkrétní. Zatím vám můžu říct, že mám ověřeno, že v příspěvkových organizacích, nikoli ve všech, ale v některých, není dobře nakládáno s mandatorními výdaji.

 

* Ale v příspěvkových organizacích už minulý pan ministr krátil pět procent …

 

Znovu, nebavím se o krácení. Mluvím o tom, že oni tam ty zdroje mají a špatně je používají.

 

* Jak si budete stavět svůj tým?

 

Bude vytvořen nový poradní sbor ministra. Ten si budu tvořit sám, protože na ministerstvu chybí. Budu ho tvořit po dohodě s odbornou veřejností a koaličními partnery, ale s maximální zodpovědností mně jako ministrovi.

 

* Argumentem, jenž je proti vám v médiích také často používán, je fakt, že jako jediný z ministrů nové vlády jste bývalý člen KSČ. Na svých webových stránkách píšete, že to, že jste plných 32 let odolával vstupu do KSČ, pokládáte i dnes za osobní úspěch. Promiňte, ale mně to přijde trochu jako kdyby se patnáctileté dítě s cigaretou u pusy chlubilo, že vydrželo 15 let nekouřit … Litujete toho vstupu?

 

Podívejte se, proč? Škoda že jste tu otázku položil tak jízlivě. Ale když mi v osmnácti ředitel gymnázia řekl: „Besser, měl bys vstoupit do strany, jdeš na tu medicínu,“ odpověděl jsem mu, že je lepší být angažovaný nestraník než neangažovaný straník. Tím myslím, že jsem byl angažovaný v různých spolcích, ať to byl Sokol …

 

* To byla asi TJ Sokol, ne?

 

Ano, TJ Sokol. Ale byl jsem angažovaný i jinak. Recitoval jsem básničky. Dokonce jsem měl i takovou epizodku v kladenském Divadle Jaroslava Průchy, kde jsem hrál …

 

* A na jejím základě se o vás začalo mluvit jako o Jiřím „ty vole“ Besserovi …

 

Ale to se o mně neříká, to jsem řekl sám. (Besser nedávno v rozhovoru vyprávěl, jak na něj při představení, ve kterém alternoval malého Antonína Zápotockého, spolužáci volali: „Ty vole Besser – poznámka redakce.) A pokud se to o mně říká, tak ať se to říká. Nad to jsem povznesený … Ale pak jsem se dostal na medicínu, studoval jsem, při tom jsem se oženil, krátce po promoci jsem měl prvního syna a vzápětí druhého. Nikdo z mé rodiny nikdy nebyl v KSČ. V roce 1985 jsem šel na atestaci. Pak jsem vzápětí chtěl druhou na stomatochirurgii, logicky, protože jsem měl ještě všechno v hlavě. Přišel jsem za svým šéfem a dostal přihlášku na druhou atestaci a zároveň přihlášku do KSČ. „To víš, to je, aby to prošlo,“ tvrdil. To se opakovalo v letech 1985 a 1986. Mám dvě děti a primář mi říkal: „Hele, bez toho asi toho vedoucího dělat nebudeš moct, měl by ses nad tím zamyslet.“ Sešla se rodinná rada, všichni ti nestraníci, a říkali: „Měl bys myslet na ty děti.“ Bylo mi dvaatřicet a říkal jsem si, že už se toho tady asi moc nezmění. Už jsem tomu nevěřil. A někde zakrnět … Moc těch doktorů ty tlaky, především na regionálních klinikách, překonat nedokázalo. Spousta mých kolegů, dobrých doktorů, byla ve straně dávno a dnes jsou z nich špičkoví doktoři na špičkových klinikách a nikdo je za to nepopotahuje. Já šel do politiky s tím vědomím, že se mi tohle stalo, ale jinak se za to doopravdy nestydím. V životě jsem nikomu jako komunista neublížil a v životě jsem se ani jako komunista necítil. A že to byly tři měsíce? Lidi si asi řeknou, že buď byl blbej, nebo měl důvod. Já měl důvod.

 

* Měla se tedy v roce 1990 zrušit komunistická strana?

 

Určitě. A pokud Jaromír Štětina teď předloží návrh na zrušení komunistické strany, budu jeden z ministrů, jenž bude pro. Z jednoduchého důvodu. Byla to jediná instituce, která mne kdy k něčemu donutila a vytvořila si ve mně ohromného nepřítele.

 

†

 

* Tiskový mluvčí se podíval na hodinky, oznámil nám, že půlhodina uplynula. Moc jsme se toho nedozvěděli. Pan ministr víc než o kultuře mluvil o Berouně. Nakonec, jak jste asi pochopili, zatím o české kultuře ani moc mluvit nemůže, orientuje se spíš na Berounsku, v muzikálové sféře a snad v architektuře. Až několik následujících měsíců ukáže, zda ministerstvo může řídit naprostý laik v oboru.