Hanba být poslancem - Proč pohrdáme lidmi, které jsme poslali řídit zemi

Navíc v situaci, kdy do sněmovny proniklo v posledních volbách díky protestním hlasům spousta nováčků či starostů, které tam občané poslali, protože jim věřili.

Co to vypovídá o poslancích a co o stavu české společnosti, že se dívá tak spatra na lidi, kteří ji formují? 

 

Už je jejich 

 

V srpnovém odpoledni je hospoda v Suché Lozi ještě poloprázdná, asi desítka lidí klábosí nad pivem a paní hospodská se právě snaží utišit hosta, který trochu přebral a cosi tu pokřikuje. Když do nálevny za kostelem na návsi vchází poslanec a místopředseda vládní strany TOP 09 Petr Gazdík, na atmosféře v hostinci přítomnost zákonodárce ve světlé košili nic nemění, muži ho od stolů přátelsky zdraví, pozdvihují půllitry a zvou poslance na kus řeči. Znají ho odmala, rodina Gazdíků žije v tisícihlavé obci v Bílých Karpatech už po několik generací. 

Oblibu schopného rodáka vyjádřili sousedé při jeho první kandidatuře do obecní rady v roce 2006: 555 hlasů z celkových 601 ho poslalo rovnou do křesla starosty. „V loňských komunálních volbách to už bylo o trochu horší, skončil jsem druhý. To už jsem taky byl poslanec,“ říká nad kofolou šéf poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů a nezávislých Petr Gazdík. 

V Suché Lozi však poslali do sněmovny souseda, kterého měli „vyzkoušeného“ a o jehož kvalitách v roli starosty tu člověk slyší na každém kroku: je prý otevřený a rázný, umí řešit jakoukoli situaci, ozdravil obecní rozpočet, postavil obecní dům a „vždycky každému pomohl“. Jak by tedy dopadl průzkum prestiže poslaneckého povolání v jejich vsi, když mají ve sněmovně zástupce, který jim v obecní politice předvedl, že za něco stojí? „Poslanci, no to je jiná věc,“ krčí rameny muži v hospodě a před politikem se jim o tom zjevně nechce mluvit. 

Ve Smíšeném zboží vedle hostince už se debata na toto téma bez přítomnosti Petra Gazdíka rozpoutá živěji. „Kdo by si jich vážil, mají samé výhody, vysoké platy, levné jídlo ve sněmovní restauraci, lítají si na schůze letadlem, mají skoro zadarmo dovolené, a co pro nás dělají?“ ptá se jedna starší zákaznice a další přítomní jí přizvukují. Ale vždyť právě nynější poslanci si jídla v restauraci i rekreaci v parlamentním středisku zdražili, lety zakázali a poslanecké náhrady zdanili. „Ale pořád je to hrůza. I Gazdík se změnil, byl dobrý, ale už je jejich.“ Co to znamená být „jejich“ a jak se ta změna na něm projevila? „No… Neprojevila se nijak, to ne… je prostě poslanec a lidi už ho tak neberou.“ 

Petrovi Gazdíkovi dělá ta nová pozice starost. „Jsem, myslím, pořád stejný, ale ze dne na den jsem se stal součástí extrémně neoblíbené skupiny. Je to frustrující. Tady v Lozi jsem ještě lidem u piva schopen vysvětlit, co dělám, to není tak početná skupina, horší je to už v širším okolí,“ říká poslanec s tím, že třeba včera si v nedalekém Zlíně od spoluobčanky vyslechl, že bere spoustu peněz a nic nedělá. Nejčastější výtkou v e-mailech od občanů je prý bez bližšího určení to, že „už neví, jak žijí obyčejní lidé“. „Taky slýchám, že zatím jsem sice dobrý, ale určitě začnu brzy taky krást, když jsem poslanec,“ říká bývalý učitel matematiky a zeměpisu Gazdík, jemuž se pro častý výskyt stejného příjmení v obci přezdívá „Gazdík ze dvojky“. 

Obecnou nechuť k poslancům si šéf klubu TOP 09 vysvětluje tím, že se lidem nelíbí dopady nepopulárních zákonů, a k tomu se samozřejmě přidává i fakt, že kolem některých poslanců – ať už dnes těch z Věcí veřejných nebo z dřívějších sněmoven – se objevovala podezření z korupce či účelového rozhodování. Co udělat pro to, aby se společnost dívala na své zákonodárce příznivěji a neprohlubovala se propast mezi společností a lidmi, které tatáž společnost svobodně vybrala a pověřila organizací věcí veřejných, Petr Gazdík netuší. „Já mohu jen dál pracovat a kudy chodím, tudy vysvětlovat, co a proč dělám.“ 

 

Nehádat se a tvrdě prosazovat 

 

Stejnou taktiku volí i další nováček v Poslanecké sněmovně, skokanka minulých voleb Lenka Kohoutová (ODS) z pražských Čimic. Zdravotní sestru působící v neziskovém sektoru poslali voliči do sněmovny protestními „kroužkovacími“ hlasy z konce kandidátky, aby tam jako nezkažená čerstvá síla pomohla provětrat zatuchlou atmosféru. Internetové stránky Poslanecké sněmovny prozrazují, že paní Kohoutová si na jednáních často bere slovo, vyjadřuje se poučeně k projednávané věci a obejde se u toho bez osobních invektiv; její prioritou je zlepšení zákonů na sociálním poli. „Teď na mě ale lidi hanlivě pokřikují na ulici, aniž vědí, co dělám, média mé aktivity coby nováčka ignorují s odůvodněním, že publikum chce vidět známé tváře, a musím se smířit s tím, že když už se někde objevím, tak v přihlouplých soutěžích o kočku sněmovny,“ říká Kohoutová. Nepůsobí rezignovaně ani unaveně, i když přiznává, že ji její pohrdané postavení mrzí – prý teď prostě udělá co nejlépe to, co je potřeba, a pak se vrátí do neziskového sektoru. V tom koneckonců neskončila ani coby poslankyně, jednou měsíčně chodí pomáhat lidem bez domova. „Raději jsem tam ale popřela, že jsem poslanec, ví to jen vedení té neziskovky. Bojím se, jak by na mě bezdomovci reagovali,“ říká poslankyně. 

A jaká je její osobní zkušenost s reakcemi společnosti na zákonodárce? Běžně jí prý občané i na náhodných setkáních třeba v obchodě či v tramvaji hrubě vytýkají, že bere čtvrtmilionový plat, přitom její čistá mzda i s náhradami, jak říká, dělá 67 tisíc korun. A přidává nedávnou příhodu z pražských ulic: neznámá žena v ní poznala političku a na místě oznámila paní Kohoutové, že je „hnusná“. „Řekla jsem, že mne to mrzí a co mohu udělat pro to, aby se to zlepšilo. Paní mi odpověděla, že nemůžu udělat nic a že jsem hnusná.“ 

Podobně bezvýchodný pohled by dnes zřejmě podepsala většina české společnosti. Podle sociologů přičítají respondenti v průzkumech veřejného mínění „svým“ poslancům následující poklesky: že mezi nimi bují korupce, že mají moc peněz a privilegií, že se hádají a nejsou srozumitelní. V odpovědích, které by mohly naznačit, jaké polip tiky si lidé přejí a jaká očekávání zklamala současná politická reprezentace natolik, že ji považují za nejhlubšího pohrdání hodnou skupinu, se objevují i rozpory: na jedné straně vadí dotázaným třenice a chtějí, aby se politici uměli mezi sebou „v klidu domluvit“, na druhé trvají na tom, že politici musejí striktně dodržovat svůj program představený před volbami a neustupovat od něj. Matoucí ve zkoumání společenských přání a očekávání může být i další jev plynoucí z průzkumu: to, že největší úctu a respekt tady mají dnes (stejně jako celá léta předtím) lékaři. Českem přitom nedávno otřásla vlna široké nespokojenosti s chováním doktorů, kteří ve snaze zajistit si vyšší platy vydírali vládu a pod cynickým heslem „Náš exodus, váš exitus“ vyhrožovali hromadným odchodem z práce. A téměř třetina Čechů, podle sociologických dat velmi citlivých na korupci, v předloňském průzkumu Transparency International přiznala, že dává lékařům úplatky, byť ne vždy peníze. Jak to, že si tato společnost nejvíce váží těch, kterým současně dává nejvíc proklínané úplatky? 

„Úplatky lékařům lidé zřejmě vnímají spíš jako dárek než jako nutnost. Naklánějí si jím hrozivé božstvo nemocí,“ nabízí možné vysvětlení sociolog Ivo Možný. „U politiků se asi naopak domnívají, že ti pro úplatky sami vytvářejí situace.“ 

V průzkumech prestiže lidé nedostávají otázku „proč“, a tak se v hodnocení jejich preferencí i toho, co to o společnosti vypovídá, nelze opřít o nic než o domněnky. Odborníci na chování společnosti a politiku se nicméně shodují, že v současném propadu zákonodárců na samé dno společenské úcty se projevuje klesající důvěra občanů v politiku obecně (a nejen v Česku, ale i v okolních demokraciích) a také stereotypy, které ve zdejší společnosti přežívají z minulých období. „Na současné poslance se to svezlo trochu neprávem, protože tato Poslanecká sněmovna je klidnější a důstojnější než ta předcházející, rozhodně nejsou na pořadu dne ta otřesná vystoupení a obstrukce, kdy se hádali a na ničem nedohodli,“ říká politolog Stanislav Balík. Hlubší pohled do činnosti současných poslanců ukazuje, že například účelové přílepky k nesouvisejícím zákonům už nejsou běžným zvykem. Na schválení totiž čeká připravená úprava jednacího řádu tak, aby se v ní omezil prostor pro nenápadné a rychlé vkládání pozměňovacích návrhů vedených rukou lobbistů. A léta kritizované zneužívání náhrad za cesty a ubytování vyřešili delegáti tak, že z nich odvádějí daně, a doby navýsost podezřelých schůzek politiků s lobbisty ve vilách a jachtách Toskánska buď skončily, nebo se o nich alespoň zatím neví. Přesto to podle průzkumů na obraz poslanců nemá vliv. „Jde o obrovskou krizi vládnutí, po posledních volbách vypadala, že skončí, ale ona pokračuje a vnímání ve společnosti je ještě horší, než bylo. Nevím, co by se mělo a mohlo stát, recept pro společnost v této situaci zatím, pokud vím, nikdo nevymyslel,“ říká politolog Balík. 

 

Možná později 

 

Aby se situace mohla zlepšit, je důležité znát, co o sobě navzájem politici a společnost vůbec vědí. Sociologické průzkumy provázejí i takzvané indikátory politické informovanosti, v nichž průzkumníci na základě jednoduchých otázek (například zda prezidenta volí občané, nebo parlament) zjišťují úroveň znalostí o fungování demokracie. „Vyplývá z nich, že jen menšina občanů má povědomí o tom, co ta sněmovna dělá a proč si vlastně ty poslance volíme. Tohle drtivá většina lidí neřeší a neví,“ říká Daniel Kunštát z Centra pro výzkum veřejného mínění. 

Naděje na zvýšení informovanosti ve společnosti a tím i na větší poučenost při rozhodování ve volbách, z níž by logicky měla plynout následně i větší důvěra v parlament, zatím však nedorůstá ani v dosud nevolící generaci: podle asi půl roku starého mezinárodního výzkumu ICCS výchovy k občanství Česká republika pokulhává. „Děti se učí zpaměti, kolik má parlament členů, ale nechápou principy občanství a nevědí, k čemu je společnosti ten parlament dobrý,“ vysvětluje Filip Hotový z Centra pro demokratické učení při občanském sdružení GEMINI. Ze studie plyne i to, že jen 50 procent žáků osmých tříd a středních škol má v budoucnu v úmyslu jít vůbec volit (druhou „nejhorší“ zemí je Bulharsko se 69 procenty). Navíc se české děti nemají v plánu společensky angažovat a politice nedůvěřují. „Důvody neznáme, pohybujeme se jen na úrovni domněnek, odpověď na otázku ,proč‘ začneme příští školní rok s Centrem občanského vzdělávání Masarykovy univerzity hledat v kvalitativních výzkumech. To by nám mohlo pomoci situaci řešit,“ říká Hotový. 

Recept na překlenutí propasti mezi politiky a společností se tedy v Česku teprve tvoří, a co se bude dít, než tu – možná – dorostou nynější děti do sebevědomějších a čitelnějších občanů, případně i nových politiků, si nikdo z odborníků netroufá odhadovat. Zatímco část jich mluví o krizi demokracie, která může přinést do země autoritativní režim, jiní doufají, že nespokojenost s politikou může vést k dalšímu, přirozenému vzlínání občanských aktivit do vyšších pater politiky – a že to pozvolna povede k návratu důvěry do společnosti. 

I Daniel Kunštát věří v sebeočistnou schopnost společnosti a připomíná, že v situaci zavánějící skeptickým postojem k politickým elitám koneckonců není Česko poprvé. „Před pár lety kvůli opoziční smlouvě například panovalo mínění, že jsme nadobro uvězněni v kartelu moci ČSSD a ODS, a společnost to ve svobodných volbách rozbila. A nakonec se může stát, že se důvěra v politiku zvýší ještě v tomto volebním období. Když se politici nebudou hádat, představí silná protikorupční opatření a někdo bude například za korupci potrestán.“ Q