6. 11. 2019
Hlavní stránka Info a média Tiskové zprávy Jiří Padevět: Se svobodou přichází i velká zodpovědnost
Jiří Padevět: Se svobodou přichází i velká zodpovědnost
11. 11. 2019
Možná nám tenkrát, 17. listopadu 1989 a v dalších hektických dnech, kdy se měnila doba, společnost, správa státu, ekonomické poměry, něco podstatného uniklo. Nadšeni ze změny, z toho, že dusivý škraloup normalizace paradoxně smyla vodní děla komunistické policie, nadšeni ve stávkových výborech, horliví po změně a očekávající šťastné zítřky, nevšimli jsme si, že někdo stojí stranou.
Jiří Padevět: Se svobodou přichází i velká zodpovědnost
Během velkých dějinných zvratů, ke kterým 17. listopad 1989 a rozpad Sovětského bloku bezpochyby patří, se často zapomíná na spoluobčany, kteří o žádnou změnu nestojí, neočekávají ji, nebo se jí dokonce obávají. Skupina lidí, které nelze označit pouze jako přátele „starých pořádků“ se samozřejmě skládala i z nomenklaturních kádrů komunistického režimu, ze fízlů a donašečů všech barev, odstínů a důvodů, ze soudců a prokurátorů, křivících dlouhá léta právo a používajících ho stejně, jako používali esenbáci pendreky. Tyto opory režimu se v novém světě demokracie, dosud nesmělém a opatrném, velmi rychle etablovali, prolnuli se s exponenty polosvěta normalizační šedé ekonomiky a začali získávat ekonomickou a později i politickou moc. Vývoj v Československu a později v České republice byl podobný, jako v dalších zemích bývalého Sovětského bloku.
Mezi těmi, kteří o změnu nestáli, neočekávali ji, nebo ji přijali, ale velmi rychle byli hořce zklamáni, bylo podle mne obrovské množství lidí, pro které se skutečně „nic nezměnilo“, nebo dokonce „změnilo k horšímu“. Během listopadu a v dalších měsících byli potichu, čekali, až se to přežene, čekali, jestli se všechno nevrátí do starých kolejí, kdy se dalo z fabriky nebo z výrobny lahůdek odnést něco, co se doma mohlo hodit, kdy se dalo na ty komunisty nějak vyzrát a oni si jich nevšímali. Čekali, jestli půjde zůstat ve stínu, nadávat na poměry, samozřejmě i na komunisty, čekali, jestli budou zase někým zbaveni odpovědnosti a usazeni do pohodlného křesla před televizní obrazovku, sdělující světu, že nejlepším poučením a zábavou je veselá estráda. Po pár měsících zjistili, že křeslo, zakoupené během normalizace sice trochu vrže, ale je stále pohodlné, zjistili, že veselé estrády nabízí čím dál víc televizních stanic. Nakonec zjistili, že nadávat na demokratické poměry je bezpečnější a jednodušší než nadávat na komunisty, protože tenkrát to mohl slyšet nějaký fízl a dnes je to každému jedno.
Byli jsme tenkrát opojeni svobodou, možností řídit svoje životy tak, jak chceme sami, byli jsme ale také zaskočeni mírou odpovědnosti a nástrahami, o kterých jsme dosud jen slyšeli, nebo četli. Řada lidí neuspěla v podnikání, upadla do dluhové pasti, nebo prostě odmítla podílet se na budování demokracie. Zklamaní se připojili k zástupu těch, kterým to bylo od začátku jedno, nebo kteří doufali, že se okna zase zavřou a budeme si dál užívat normalizačního příjemně vytopeného obýváku. Nejsem si jist, zda třicet let po pádu komunismu lidí, kterým to je jedno a kteří tvrdí, že „za komunistů bylo lépe“ nepřibylo, nebo neubylo. Pokud přibylo, je to chyba ne jich, je to chyba především demokratických politiků a občanské společnosti. Zřejmě dosud neumíme části společnosti vysvětlit, nebo ji dokonce přesvědčit, že demokracie sice klade nároky, ale je pro lidskou mysl zdravější. Neumíme jim vysvětlit, že žádný silný vůdce, žádný populista, nikdy svět nespasil, ale vždycky poškodil. Neumíme jim vysvětlit, že svět nekončí zdmi obývacího pokoje, nebo plotem zahrady, že je sice komplikovaný, ale není nebezpečný. Až se to naučíme, volební preference extremistů a populistů klesnou.
Autor: Jiří Padevět, historik a příznivec STAN
Mohlo by vás také zajímat
14. 11. 2019
Vít Rakušan k 17. listopadu
19. 11. 2019