Musíme se domluvit

2.1.2012 Respekt

Do Nečasova kabinetu míří ctitelka dohody a kompromisu

Některá rozhodnutí, i když to tak původně nevypadá, člověku pořádně změní život. Právě takové před devíti lety udělala i Alena Hanáková a díky němu teď opsala nečekaný oblouk od učitelky v městysi na česko-slovenském pomezí až po právě nastoupenou funkci ministryně Nečasova kabinetu. Na začátku její politické kariéry přitom vůbec nebylo jisté, že o ni stojí. Vlastně to vypadalo právě naopak.  

Skok přes deset

V kuloárech Poslanecké sněmovny působí nová šéfka ministerstva kultury Alena Hanáková (53), jako by sem moc nepatřila. Oproti většině kolegů mluví tichým hlasem, neskáče tazateli do řeči, přemýšlí, než zformuluje odpověď. Právě za tuhle její „neprůbojnost“ si už Hanáková stačila v médiích vysloužit pochybnost, zda dokáže ukočírovat obtížný a trvalým pocitem nedostatku peněz zmítaný rezort, v němž to už delší dobu pořádně vře. Dosavadní kariéra ministryně ale ukazuje, že jestli něco Alena Hanáková opravdu ovládá, pak je to schopnost rázně se rozhodnout a nečekaně překvapit.
Tuto schopnost osvědčila i tenkrát v září 2002, když na dveře jejího domu ve Vizovicích zaťukala její bývalá učitelka Ludmila Pšenčíková. Dávná známá a kolegyně tentokrát nepřišla na obvyklý rozhovor o společné práci, ale měla jiný cíl: přesvědčit svoji bývalou žačku, aby pomohla místnímu hnutí nezávislých kandidátů vyhrát komunální volby a udržet si vládu na vizovické radnici i v dalším období.
„Na Alenu nepadla volba náhodou,“ vzpomíná paní Pšenčíková, jež se v komunálním nezávislém hnutí angažovala řadu let. „Hledali jsme někoho, kdo by přitáhl voliče, a tohle kritérium ona splňovala. V jediné škole, kterou tu máme, prošla jejíma rukama řada místních dětí. U rodičů byla hodně populární, takže byla naděje, že když se nám ji podaří získat, vzrostou naše šance.“ Vzhledem k tomu, že Hanáková nechtěla jako většina Čechů o politice moc slyšet, musela její známá vymyslet malou lest. Ta spočívala v tom, že Hanákové nabídla až dvanácté místo na kandidátce, jež bylo podle zkušenosti z předchozích let naprosto nevolitelné.
S argumentem, že tak půjde „vlastně jen o symbolickou podporu“, Hanáková nakonec kývla. O to větší šok pak pro ni ale byl, když jí voliči dali největší podporu v novodobé historii Vizovic a ona tak přeskákala deset svých výše umístěných kolegů. „Trefili jsme se,“ říká paní Pšenčíková. „Ona vlastně Alena v politice města už roky byla. Pro místní pořádala různé veřejné besedy, kreslila kulisy v divadle nebo řešila s rodiči problémy jejich dětí. Uměla lidi stmelovat, vést je. Voliči v ní tuhle její schopnost rozpoznali, a proto ji tak podpořili.“

Zemřel mi pes

V reakci na nečekaný úspěch jí kolegové z hnutí nabídli post místostarostky pro kulturu a sociální věci, Alena Hanáková to přijala a ze dne na den se tak ocitla oběma nohama v řemesle, k němuž dřív pociťovala nechuť. „Cítila jsem velký závazek k hlasům, které jsem dostala. Kolegové mě přesvědčovali a já se nakonec rozhodla neodmítnout a nezklamat tak důvěru jich i voličů,“ vysvětluje Hanáková své tehdejší ano. Šlo přitom o zásadní obrat v jejím dosavadním životě a velký krok do neznáma.
Nejen že musela kvůli časovému vytížení opustit učitelské místo, zároveň bylo nutné i zorientovat se v úplně novém prostředí. V případě Vizovic jde sice o malé město, agenda, kterou se však musela nová místostarostka rychle naučit a začít ji bezprostředně řešit, byla každopádně o dost složitější, než na co byla do té doby zvyklá. Ať už šlo o rozhodování o tom, jak dál spravovat městskou památkovou zónu nebo jak se podílet na sestavování rozpočtu. Počáteční handicap se novopečená politička snažila dohnat pečlivým studiem materiálů a záplavy lejster, často po nocích.
Od začátku své politické dráhy si přitom Hanáková hodně zakládala na tom, aby nikoho, kdo za ní přichází, neodmítla. „Ve své kanceláři měla stále otevřené dveře,“ vypráví bývalý starosta Vizovic Vít Sušila. „Hodně lidí si k ní proto vypěstovalo vztah důvěry, takže když třeba jen někomu zemřel pes, běželi hned za ní říct jí to. Ona je nevyhazovala, snažila se to s nimi sdílet.“ Právě schopnost komunikovat, kterou si Hanáková, jak sama říká, osvojila během učitelských let, se stala její hlavní politickou metodou, jak dosahovat cíle.
„Několikrát jsem jí říkal, ať se třeba vůbec nebaví s opozicí, že to nemá cenu, ale ona si trvala na svém. Razila tezi, že když s nimi mluvit bude, budou jí pak více naslouchat, až je bude chtít přesvědčit o něčem, na co mají třeba úplně jiný názor,“ říká bývalý místostarosta Vizovic Jaroslav Burkart (ODS). Naplno pak Hanáková tuhle svoji schopnost zúročila během bouřlivé debaty o zrušení vizovické památkové zóny.
Zatímco většina místních politiků chtěla její konec, aby šlo snadněji dělat do té doby přísně kontrolované a často zakazované levnější přestavby na historických domech, Hanáková to odmítla z obav, že to nenávratně zničí charakter a duch městského centra. Svůj názor ale nikdy neprosazovala konfrontačně, s každým politikem – často v klidu své kanceláře a opakovaně – jednala a snažila se mu vysvětlit, proč by měl dát na ni. Když zároveň podobnou taktikou přesvědčila různé podnikatele, aby přispěli na dražší opravy, začalo se jí dostávat větší podpory. „Nakonec prosadila svou,“ vzpomíná Burkart.

Neustrnout

V politice má Alena Hanáková pověst ženy, která se nerozhoduje impulzivně. Například na nabídku každého nového kariérního růstu, ať už šlo o post místostarostky či později starostky Vizovic a následně pak poslankyně za hnutí Starostové a nezávislí, kývla vždy až po delším rozmýšlení. Nakonec ale nikdy neřekla ne. „Těch výzev se nebojím,“ vysvětluje Hanáková. „Snažím se však vždy zvažovat, jestli na tom novém místě mám ještě co nabídnout.“
Kde přesně v sobě objevila opravdovou chuť jít vzhůru a být političkou, nedokáže už dnes nová ministryně přesně určit. „Je to asi shoda více věcí,“ říká Hanáková. „Jde o tlak kolegů, kteří do mě vkládají nějaká očekávání a zároveň to, že jako člověk nemám chuť zůstávat na jednom místě. Mám ráda v životě změny, kdy můžu zkoušet něco nového, co ještě neznám. Nechci ustrnout na jednom místě.“
V Poslanecké sněmovně, kde poslední rok a půl působila, Hanáková podobně jako řada dalších poslanců nepatřila mezi časté řečníky, za celou dobu promluvila jen třikrát, dvakrát přitom interpelovala členy vlády kvůli řešení lokálních problémů na Zlínsku. Podobně jako ve Vizovicích nicméně i ve sněmovně delegátka často vystupovala jako politik, který tlumí vyhrocené konflikty.
Když například její předchůdce Jiří Besser začal před nedávnem na jednání kulturního výboru sprostě nadávat těm poslancům, kteří odmítli jeho návrh na úsporné sloučení pražské opery s Národním divadlem, a účastníci schůze si v reakci na to začali vzájemně vyhrožovat přivoláním bezpečnostní ochranky, Hanáková si vzala slovo se smírnou výzvou, že „takhle pozurážení a naštvaní se přece nemůžou rozejít domů“.
Vzápětí je včetně představitelů opozice pozvala na „neutrální území“ své kanceláře s tím, že další debatu zkusí nyní moderovat ona sama. „Mluvila k věci, klidným hlasem. Nechala zaznít názory pro a proti, všichni postupně vychládali, hroty se otupily a někteří kolegové, kteří si předtím nemohli přijít na jméno, si dokonce potykali,“ vzpomíná jeden z účastníků schůzky, poslanec Stanislav Polčák (STAN). Výsledkem jednání bylo, že ministr a stranický kolega Hanákové nakonec na svoji stranu získal pro sloučení obou institucí část poslanců a z jednání tak odcházel se silnějším mandátem.

Musíme se domluvit

Jisté je, že na rozdíl od svých předchůdců nedostane nyní Hanáková v rezortu kultury pověstných sto dnů hájení, naopak do křesla ministryně nastupuje v době, kdy velmi rychle musí vyřešit řadu zásadních problémů – od prosazení dlouho odkládaného vyrovnání státu s církvemi přes rozhodnutí, zda v Praze kvůli developerskému projektu zbourat, či nezbourat unikátní historické vlakové nádraží na Žižkově, až po to, jak udržet v chodu provoz klíčových kulturních institucí při výrazně pokráceném rozpočtu ministerstva.
Dozvědět se od samotné ministryně, jak bude v těchto a dalších věcech postupovat, po několika dnech ve funkci celkem logicky není možné. „Nezlobte se, ale teď jsem ve fázi, kdy si dávám dohromady všechny podkladové materiály, takže na řadu otázek nyní ještě nedokážu odpovědět,“ říká nová šéfka kultury. Faktem je, že ve srovnání s druhým původně zvažovaným kandidátem na post šéfa kultury, bývalým ředitelem České televize a nyní šéfem Akademie múzických umění Ivem Mathém, stojí před Hanákovou náročnější výzva.
Vedle Mathého, jehož do ministerského křesla navrhli a prosazovali zdejší známí umělci, totiž Hanáková do rezortu kultury vidí pro svoji omezenou komunální zkušenost výrazně méně, což vzhledem k tomu, že nastupuje až téměř v polovině volebního cyklu vlády, může představovat výrazný handicap. Umělci se totiž bojí, že v řadě problémů se nová ministryně nedokáže kvůli své neznalosti zorientovat a může tak rezortu – podobně jako její odvolaný předchůdce, původem zubní lékař Jiří Besser – svými nekoncepčními kroky spíše škodit.
„Kdyby pan Mathé přijal, ulehčilo by mi to rozhodování. Nedivím se, že ho kulturní obec prosazovala, měla přesvědčení, že tomu rozumí více než já,“ připouští Hanáková. Na rozdíl od Hanákové ale nakonec Mathé odmítl a výzva tak zůstala na ní. „Ať to skončí jakkoli, určitě nebudu litovat,“ říká Hanáková. Podle šéfa hnutí Starostové a nezávislí Petra Gazdíka, který s kandidaturou Hanákové přišel (dlouhodobě se znají ze Zlínska) a pak ji i v rámci koalice prosadil, má nyní ministryně za úkol vyřešit především dvě věci. Zprůhlednit hospodaření úřadu, které až dosud bylo pověstné plýtváním ve veřejných zakázkách, a zapojit do jeho rozhodování co nejvíc odborníků zvenčí.
Právě to totiž její předchůdce Jiří Besser odmítal a i v dobrých rozhodnutích si tak uměleckou veřejnost postavil proti sobě, což potom ztěžovalo jeho schopnost prosazovat další potřebné změny. První kroky Hanákové přitom naznačují, že v tomhle směru může volit jiný přístup. „Hodně budu stát o to co nejvíc se radit s odbornou veřejností. Například panu Mathému chci nabídnout pozici svého poradce,“ plánuje ministryně. „Moje priorita je hledat kompromisy a s lidmi se domluvit.“ Nakolik v tom bude Alena Hanáková úspěšná, ukážou už první lednové dny, kdy má vláda projednávat koaličně výbušné téma církevních restitucí.