25. 4. 2024
Hlavní stránka Regiony Zlínský kraj Kde chybí vůle a odvaha pomoci, tam citelně schází solidarita k těm, kteří pomoc nutně potřebují
Kde chybí vůle a odvaha pomoci, tam citelně schází solidarita k těm, kteří pomoc nutně potřebují
2. 11. 2020
Představuji vám pana Jiřího Linku, registrovaného příznivce STAN ze Zlína. Člověka, který se angažuje při všech činnostech, které STAN ve Zlínském kraji pořádá. Také proto mě tolik nepřekvapila jeho aktivita, které věnuje 100% svého volného času a o níž mi často povídá. Angažuje se totiž jako dobrovolník a spoluzakládající člen iniciativy Vlny solidarity. Ta se podílí na pomoci uprchlíkům v Řecku. Mou nabídku udělat k tomuto tématu více osvěty a zjistit více informací od člověka přímo z místa dění tak přijal bez váhání.
Jiří Linka - registrovaný příznivec STAN a člen oblastního sdružení STAN Zlín.
Proč jste se začal angažovat v pomoci uprchlíkům?
Na začátku to byl pocit marnosti, že se v této věci neděje více než by po mém soudu bylo potřeba. Takže když jsem viděl, jak se většina vládních politiků zbavuje odpovědnosti, zároveň lže vlastním lidem a šíří strach, aby je pak mohli zachraňovat, rozhodl jsem se, že když nechtějí oni, udělám to sám. Sehnal jsem nějaké oblečení, deky, boty a spolu s pár přáteli jsme vyrazili do okolí Soluně. Tam jsem viděl tábor pro 1500 lidí, kde jich ale bylo minimálně jednou tolik. A hlavně ze dvou třetin plný rodin s dětmi.
Takže žádné tábory plné mladých mužů v kožených bundách s iphony? Tedy tak jak to dříve prezentovala některá média?
Samozřejmě tam jsou i tito mladíci. A všichni mají zatraceně dobrý důvod prchat ze svých zemí. Třeba Afghánci. Ti prchají před verbíři Talibanu a Al-kaidy. Je Vám 18 a za Vašim otcem přijdou teroristé, že si příští týden odvedou nejstaršího syna. To je velmi častý příběh. Rodina se pak složí a pošle chlapce do bezpečné Evropy. Oni potom mají obrovskou motivaci dojít až někam, kde budou moct pracovat a poslat domů zpět peníze své rodině. A někam dál znamená přes Balkán a tábory například do Bosny či Srbska. To jsou potom ty záběry v televizi, kterými jsme znepokojeni.
.jpg)
Znamená to tedy, že v Řecku je to jiné?
Ano. Cesta přes Balkán je velmi nebezpečná. Nejde ji zvládnout jen tak se třemi dětmi a těhotnou manželkou. Proto tyto rodiny zůstávají většinou tam. Velkým problémem je zahlcenost řeckého migračního systému. Řekové musejí každého pečlivě prověřit, to je nutné zejména z hlediska bezpečnosti. Když jsou jejich kapacity mnohonásobně překročeny, tak někteří čekají na azyl 2-4 roky.
Poté co dostanou azyl, tak pak mohou legálně v Evropské unii žít a pracovat?
Přesně tak. Jedná se tedy jen o ty roky, ztracené v táborech. Mladí lidé v produktivním věku nepracují (Řecko má jednu z nejvyšších nezaměstnaností v EU, pozn. red.), děti nechodí do školy,maximálně se učí psát a učí se anglicky. Mají omezený přístup ke všemu, co nám přijde normální, jako třeba návštěva kina či divadla, sportování či cestování. Někteří to nesou dost těžce. Třeba mezi syrskými Kurdy je mnoho vzdělaných lidí z velkých měst. Mají univerzity, měli malé firmy, živnosti, cestovali. A teď nic. Jsou zavření za plotem a většina Evropy se na ně dívá jako na zločince.
Včetně Česka?
Neřekl bych, že odmítavý názor, jak jej prezentuje hrad, vláda a některé extremistické strany, je v Česku dominantní. Po první dodávce, když jsme viděli ten zoufalý nedostatek všeho, jsme chtěli pokračovat. A místo jedné dodávky jsme zaplnili celý kamion. To je 80 metrů krychlových pomoci. A pak další a potom dokonce ještě jeden. Proto jsme se rozhodli založit Iniciativu Vlny Solidarity. Společně s úžasným filantropem panem Kvido Štěpánkem jsme tam nyní, do několika táborů, rozdělili dva pné kamiony pomoci. To je přes 200metrů krychlových pomoci potřebným.
Kdo jsou lidé, se kterými spolupracujete?
Jedná se o naprostý průřez společností a všemi regiony v Česku. Od Karlových Varů, přes Prahu, Brno, Olomouc, Zlín či Ostravu. Stejné složení je pak jak našeho týmu, tak i dárců. Jde nejen o bohaté filantropy a podnikatele, ale i o obyčejné lidi z továren, úřadů, matky samoživitelky, pěstouny. Někdo přinese 10 pytlů, jiný igelitku s věcmi po 3 dětech. Někdo na kamion přispěje několika tisíci, jiný nám pošle alespoň sto korun. Ta jejich důvěra, že pomůžeme někomu, kdo na tom není dobře a ke kterému jsme se jako stát otočili zády je strašně zavazující.
Jaké jsou na Vaši činnost ohlasy od samotných lidí v táborech?
Úžasné. Za tu dobu už tam máme několik opravdových a skutečných přátel. Pomáhají nám s distribucí a hlavně s komunikací uvnitř táborů. Lidé to velmi oceňují a přál bych všem zažít ten pocit, když za Vámi přijde desetiletý chlapec, zeptá se anglicky odkud jste a když mu řeknete, že z Česka, usměje se, sáhne si na srdce a řekne, že si to bude pamatovat.
A co to říkají rodilí Řekové?
Oni jsou strašně deprimovaní. Víte, je to velmi křesťansky založená země a když vidí ty malé děti, jsou strašně naštvaní. My se tam bavíme s různými lidmi. Pumpaři, prodavači, policisté ale třeba i lidé, které jen tak potkáte na ulici a dají se s vámi do řeči. Naprostá většina z nich, když zjistí, co tam děláme, je strašně šťastná a děkuje nám, že Řecku pomáháme. Oni si strašně zabírají to, že těm lidem nedokáží pomoci a zároveň jsou velmi zoufalí z toho, jak se k nim ostatní státy v Evropě otočily zády. Zajímavé je, že když slyší Česko – první co Vám odpoví je Pavel Nedvěd a Václav Havel. A pak Vám podají ruku, popřejí hodně štěstí a vy máte dobrý pocit, že děláte správnou věc.
U nás to asi tak jednoduché není, že?
U nás je to dané tím, že lidé nemají dostatečné informace. Nevidí ty rodiny a přeplněné tábory. Neznají je. Všichni mluví o nebezpečí, které pro nás znamenají, ale ve skutečnosti je nebezpečí jenom to, že nepomáháme Řecku v tom azylovém řízení. Prostředí, které tam vzniklo, je živnou půdou pro různé extrémisty či mafii. Přitom bychom pomoci mohli. Máme na to kapacity, lidi, prostory, zákony a máme s tím bohaté zkušenosti z války na Balkáně, kdy jsme dokázali pomoci tisícům uprchlíků z Bosny, paradoxně většinou muslimům. A samozřejmě, u koho seznáme, že na azyl nemá nárok, musí být vyhoštěn. Prostě totéž, co dělají Řekové, ale co u nich trvá roky, my zvládneme v řádu měsíců. Dokud je lidé tady u nás neuvidí na vlastní oči, stále se jich budou bát jako něčeho, co neznají. V očích Evropy a vlastně celého světa teď ztrácíme kredit a důvěru. To, že pošleme 10 policistů do Makedonie a nákladní automobil plný spacáků nikomu nepomůže. Nehledě na to, že to zvládnou i lidé bez pomoci státu – viz. naše iniciativa. Podobných organizací jsou tady v Česku desítky. Úloha státu je tady zcela jinde a ten bohužel nedělá nic z toho, co by podle mého názoru dělat měl.
Ale kde není chuť, vůle a odvaha, nikdy nebudou výsledky. Tady si dovolím malé přenesení z mé profese(technik v oblasti údržby a investic, pozn. red.). Drtivá většina podniků si ztěžuje na malou nezaměstnanost, na nedostatek lidí a z toho na plynoucí špatnou pracovní morálku a ochotu. Tihle lidé, kteří přišli o vše a mají obrovskou touhu to zase vybudovat, kteří musejí živit rodinu, chtějí vzdělání a lékařskou péči pro své děti a kteří si budou vážit každé podané ruky, by se našemu hospodářství velmi hodili. Nemůžeme pomoci všem, ale nějaké dva až tři tábory bychom tady bez problémů a řádně dokázali zvládnout.
.jpeg)
Proč jste se v politickém spektru rozhodnul právě hnutí STAN?
Ve Zlíně jsou s touto stranou spjaty ozdravné procesy na radnici. Lidé s morálním kreditem, jako třeba bývalý primátor pan Miroslav Adámek, dokázali město odstřihnout od kmotrů a začali ho řídit jako řádní hospodáři. Byť se ne všechno podařilo hned a určitě by se našly věci, které by šly udělat jinak, ty pokroky jsou ve městě obrovsky vidět. No a protože jsem chtěl být součástí nějakého většího hnutí, pozorně jsem si prostudoval program a názory vedení STANu. Postoje jak třeba pana Gazdíka, tak pana Rakušana jsou pro mne zárukou, že jsem na správné lodi. Myslím tím hlavně jejich pracovitost, přehled, proevropské směřování, dodržování zásad a snaha posunout celou zemi zase o něco dál. Osobně je pro mne zásadní myšlenka humanismu, na které náš stát před více než 100 lety vznikl a na kterou můžeme být hrdí.
Autor: Aleš Durďák
Mohlo by vás také zajímat
24. 4. 2024
STAN podporuje obnovu nábytkové banky
24. 4. 2024