23. 4. 2024
Hlavní stránka Regiony Vysočina Řízení obce by se dalo srovnat se štafetovým během. Hlavně musíš vědět, kam běžíš!
Řízení obce by se dalo srovnat se štafetovým během. Hlavně musíš vědět, kam běžíš!
27. 3. 2019
Ždírec nad Doubravou je městem teprve osmnáct let. Jeho novější bohatou historii od třicátých let zachycují už dvě Pamětní knihy obce ždírecké, připravuje se kniha třetí. Do osudů obce zasáhla v poledne 9. května 1945 válka. Oficiálně už byl mír, ovšem Němci z ustupující kolony stříleli po ruském letadle. Při následném bombardování zahynulo 23 místních lidí, čtyřicet jich bylo zraněno, střed obce byl silně poničen. Houževnatost lidí z Vysočiny, zkušenost, že je třeba spoléhat na vlastní síly, i to má zřejmě vliv na absenci zákulisních her ve zdejším zastupitelstvu. Čerstvý „emeritní“ starosta Jan Martinec řídil radnici úctyhodných 28 a půl roku! A v Bohumíru Niklovi si vychoval respektovaného pokračovatele.
Exstarosta a starosta Ždírce nad Doubravou
Ždírec nad Doubravou je městem teprve osmnáct let. Jeho novější bohatou historii od třicátých let zachycují už dvě Pamětní knihy obce ždírecké, připravuje se kniha třetí. Do osudů obce zasáhla v poledne 9. května 1945 válka. Oficiálně už byl mír, ovšem Němci z ustupující kolony stříleli po ruském letadle. Při následném bombardování zahynulo 23 místních lidí, čtyřicet jich bylo zraněno, střed obce byl silně poničen. Houževnatost lidí z Vysočiny, zkušenost, že je třeba spoléhat na vlastní síly, i to má zřejmě vliv na absenci zákulisních her ve zdejším zastupitelstvu. Čerstvý „emeritní“ starosta Jan Martinec řídil radnici úctyhodných 28 a půl roku! A v Bohumíru Niklovi si vychoval respektovaného pokračovatele.
Téměř tři desítky let v čele obce, to je úctyhodná zkušenost. Jak to začalo?
Jan Martinec: Počátkem roku 1990, to byl Ždírec ještě vesnicí, mě navštívili zástupci Občanského fóra a požádali mě, abych se stal předsedou místního národního výboru. Bylo to pro mě překvapení, nebyl jsem ani poslancem národního výboru, nedělal jsem žádnou politickou funkci. Souhlasil jsem, že to vezmu do podzimních voleb. V únoru bylo zasedání národního výboru, stal jsem se jeho předsedou. Ve volbách jsem pak byl zvolen starostou, nakonec z toho bylo 28 a půl roku.
Co byla první věc, která vás trochu zaskočila?
Atmosféra v obci byla dobrá, nedělali jsme si v zastupitelstvu naschvály, takže první věc, která mě zaskočila, byly investiční akce. Výstavba vodojemu. Původním povoláním jsem technik, konstruktér, ale stavět vodojem? Čističku odpadních vod? Tehdy jsme si jezdili pro zkušenosti, jak vytvářet moderní infrastrukturu obce, například do Rakouska. V roce 1996 jsme se v zastupitelstvu dohodli, že požádáme o statut města. Měli jsme v tom takovou zdravou rivalitu se sousedním Krucemburkem, uspěli jsme o čtyři roky později. Získali jsme statut města, Krucemburk se stal městysem.
Jak se měnilo vnímání radnice občany?
Dříve lidé vnímali národní výbor jako něco odtažitého, teď najednou se utvářela funkce starosty. Chtěli jsme správu obce přiblížit jejím občanům. Zveřejňování informací, vytvoření osadních výborů na každé místní části, živý kontakt se sousedy. Byli jsme lidem stále nablízku, bez ohledu na úřední hodiny. V malém sídle většinou úřadujete, jen co vyjdete na ulici.
Co městu přinesla devadesátá léta?
Ždírec procházel velkými změnami. Sem se vždycky jezdilo do práce. Největší investice proto směřovaly do bytové výstavby a průmyslové zóny. Tu jsme budovali na rozloze kolem 30 hektarů za pomoci státní dotace. Výhodná poloha města přilákala i zahraniční investory, rozvíjel se zejména dřevařský průmysl, s malou nadsázkou hovoříme o městě jako o republikovém centru tohoto odvětví. Přineslo to s sebou zároveň také i zvýšení počtu pracovních příležitostí a poptávku po bydlení. Státní dotace nám pomohla vybudovat na obecních pozemcích potřebnou infrastrukturu a umožnit pak stavbu desítek rodinných domků. Jednoduché to nebylo. Scházela telefonní síť, již zmíněná čistička odpadních vod, plynofikace obce, nebyl dostatek zdrojů pitné vody. Když tady spojaři rozváděli telefonní kabely, dožadoval jsem se silnějších kabelů s tím, že tu postupně přibude 120 rodinných domků. Smáli se, nevěřili tomu. Dneska je tam 140 domků. Pozemky s vytvořenou infrastrukturou se prodaly během dvou měsíců. V druhé polovině devadesátých let se lidé přestávali bát investovat, začalo se dařit ekonomice, výstavba ve Ždírci se od té doby nezastavila. Počet obyvatel plynule narůstal. Do územního plánu jsme promítli jak poptávku po bydlení, tak po prostorách k podnikání. V souladu s územním plánem má zastupitelstvo a vedení města představu o rozvoji města ještě nejméně na dalších dvacet let. V roce 1990 se turista neměl v celém Ždírci kde ubytovat. Dnes tu jsou zájemcům k dispozici dva motoresty a hotel. Na takové skutečnosti reagují rychle další podnikatelé, například v oboru služeb. Město se jim dlouhodobě snaží vyjít vstříc výhodným odprodejem budov, které mělo v majetku.
S kterým článkem systému správy bylo možné nejdříve spolupracovat?
Oddělený a smíšený model veřejné správy je v této zemi stále diskutován. Okresní úřady byly vynikající řešení, které se nemělo opouštět. Byli jsme součástí okresu Havlíčkův Brod, to je dvacet kilometrů, měli jsme u nich zastání, tehdejší odbory úřadu byly k obcím vstřícné, úředníci byli povinni připravovat programy rozvoje venkova, pomáhat obcím. Pamatuji si diskusi o tom, jak bude vypadat budoucí státní správa a samospráva, dopadlo to, jak to dopadlo. Tady byly varianty na sloučení okresů Žďár nad Sázavou a Havlíčkův Brod do jednoho celku, podporovali jsme to. Uvažovalo se o lepší podobě okresního shromáždění, které by fungovalo na principu zastoupení podle počtu obyvatel, dopadlo to jinak. Nic proti krajským úřadům, ale okresní úřady byly obcím nápomocné daleko více. Porušily důsledky reformy veřejné správy zdejší přirozenou spádovost? Chotěboř, naše nynější obec s rozšířenou působností, byla vždy také centrem přirozené spádovosti. Lidem ze Ždírce přijde naprosto normální, že jezdí do Chotěboře na úřady. Obce s rozšířenou působností nemají prostředky ani kapacitu obce metodicky podporovat, byť v naléhavých případech pomáhají. Ždírec je ve správním obvodu přece jen větší obec, i když jednotková, máme stavební úřad a matriku, takže nejsme na Chotěboři tolik závislí. Jistou oporou pro malé obce se po zrušení okresních úřadů stávají svazky obcí a jejich centra společných služeb. Posílení významu Svazku obcí Podoubraví bylo plynulé, starostové okolních obcí se scházeli už od druhé poloviny devadesátých let.
Svazek obcí Podoubraví teď funguje tak, jak jsme si kdysi představovali, ale neměli jsme na to prostředky, ani lidi. Společný hlas 28 obcí má větší váhu než jedna malinká obec. Administrativní zátěž doléhá na všechny obce bez rozdílu velikosti.
Jaké to má praktické důsledky pro město vaší velikosti? Daří se vám dosáhnout na dotace?
Během dvaceti let jsme museli kvůli nárůstu agend rozšířit úřad o další čtyři zaměstnance. A to si ještě troufnu tvrdit, že městský úřad ve Ždírci má ve srovnání s obdobnými malými městy podstav. Dotace nám vždycky pomáhaly. Díky jim jsme rozjeli bytovou výstavbu, mohli jsme budovat sítě, kanalizaci, čističku i vodojem. Dotace přesně kopírují nárůst administrativy, o kterém mluvíme. Na konci devadesátých let jsme většinu žádostí o dotace vytvářeli buď já nebo místostarosta. Sami jsme si psali žádosti a zvládali jsme to. Uměli jsme psát monitorovací zprávy. Jenže ta náročnost se tak zvyšuje, že časem jsme nuceni si najímat specializované firmy, abychom neudělali chybu. Následná hrozba vracení dotací může zničit rozpočet obce. Takže dneska starosta a místostarosta zvládnou sami menší dotace z Fondu Vysočiny, v menších obcích se i v tomto případě starostové obracejí na centrum společných služeb. Byrokracie se zvyšuje, náročnost roste, snadno by udělali chybu. Když vzpomenu situaci na konci devadesátých let, zvládali jsme velké projekty. Bylo to náročné, cestovali jsme na ministerstva, na Státní fond životního prostředí, dokázali jsme to. To už není možné.
Jakou nejdůležitější radu jste dal svému pokračovateli?
My jsme s kolegou už předtím spolupracovali dvanáct let. Když byl zvolen do zastupitelstva, odpovídal nejprve za městské služby, dodnes zná dokonale všechna úskalí letní i zimní údržby. Když se stal místostarostou, seděli jsme spolu osm let v jedné kanceláři. Za ty roky jsme neměli spolu žádný vážnější kon¼ikt. Všechno jsme okamžitě probrali a hledali společně řešení. Já jsem spíše starosta budovatel, ostatně od počátku mně ani nic jiného nezbývalo. Mirek pak na tom se mnou dokázal spolupracovat, navíc má talent rozvíjet sportovní, kulturní a společenský život ve městě. V pětapadesáti je to zralý muž. Kontinuita jak v řízení města, tak v působení Ždírce ve vztahu k širšímu okolí je zajištěná.
Bohumír Nikl, starosta: Stopa Honzy Martince v čele radnice je tak velká, že často od lidí ve městě slyším: Starosta to chtěl takhle, ty to chceš jináč! S manželkou jsme nedávno seděli a já říkám: Než mi někdo tady ve Ždírci řekne starosto, to bude ještě hodně dlouho trvat! (Smích). Rád s tím začnu! (Smích)
Pane nynější starosto, co vás přivedlo k tomu, že jste kandidoval do zastupitelstva obce?
Bohumír Nikl: V roce 2006 jsem se stal zastupitelem, pak jsem byl dvě volební období místostarostou. Já už jsem ve Ždírci od roku 1982, pracoval jsem tady u lesní společnosti. Před dvanácti roky mně nabídli, abych kandidoval do zastupitelstva za nezávislé. V roce 2010 jsem se stal místostarostou. Potvrzuji, že s Janem Martincem jako starostou jsme neměli žádné neshody, určité věci jsme si vždycky vyříkali, ale vždy jsme táhli za jeden provaz. Hodně jsem se od něho učil klidu, rozvaze, trpělivosti při vyjednávání. Přišel jsem na radnici od soukromé firmy, kde jsem měl až padesát podřízených. Je to samozřejmě jiné než vést město. Od začátku jsme se shodli na tom, jak důležité je věci projednávat přímo. Ze začátku mě všude vozil s sebou, abych poznal lidi a co nejdříve se orientoval v práci. Říct si s lidmi věci z očí do očí je něco jiného, než si telefonovat, psát. Můžu říct, že i když teď někam přijedu a Honza se mnou nejede, řeknu, že jsem ze Ždírce a oni zpozorní. Těch osmadvacet let respektu k městu je znát. Za tu dobu se setkal snad se všemi vrcholnými představiteli veřejné správy i politiky. Vždycky si získal jejich respekt. I díky jemu vím, jak důležité je mít tak sehraný radniční tým, že ho nemusíte stále kontrolovat. Musíte podporovat lidi, vést je k samostatnosti. Také díky jemu jsem pochopil, že řízení obce by se dalo srovnat se štafetovým během.
Jan Martinec: Hlavně musíš vědět, kam běžíš! (Smích)
Smí být lidé na radnici tvořiví?
Bohumír Nikl: Je tu zákon, ale při práci je třeba myslet i na vynalézavost. Každý máme nějakou agendu, ale ta nemá striktní hranice. Jednak nás tady není tolik, činnosti jsou provázané. Každý se musíme neustále vzdělávat, sledovat velké množství informací od legislativy až k ekonomice. Byl jsem zvyklý mít vždycky kolem sebe spolupracovníky a tak mi vyhovovalo, že jsem měl jako místostarosta společnou kancelář se starostou. Komunikace mezi námi byla celý den. Provázanost i zastupitelnost umožňují postupovat energicky, oba jsou obeznámeni se vším důležitým ve městě. Veškerá vydání podepisuje buď starosta nebo místostarosta, vědí o každém rozhodnutí. Starosta nebo místostarosta mají vlastně pracovní dobu stále, i v době volna jsme zvyklí, že když je ve městě nutné řešit něco třeba v neděli odpoledne, jdeme do toho. Na radnici to ani jinak nejde.
Co podle vás nejvíce komplikuje řízení menších měst?
Hodně zbytečné byrokracie je u stavebního řízení, to vidíme jako dost zdlouhavé, protože máme připravené další parcely. Když se dostanete na to, že tam potřebujete udělat sítě, tak to trvá strašně dlouho, než můžeme lidem parcely nabídnout k prodeji, přitom máme hodně žádostí. Mnohé úřadování je spojeno se životním prostředím, město je v chráněné krajinné oblasti, jako lesník však beru to, že nad životním prostředím je třeba dohled.
Jan Martinec: Čím blíže je stavební úřad občanům, tím více zná situaci. Když jsme se v lednu 1993 rozhodli, že budeme stavět vodojem, v říjnu jsme ho kolaudovali. Dneska za tu dobu nepřipravíte ani stavbu. Všichni chtějí ještě více dokumentů, jsou důslednější, nahrávají jim zákony, předpisy, dostalo se to až do extrému. Spíše než všechno centralizovat a oddalovat správní agendy od lidí z venkova, šlo by vše naopak decentralizovat. Ale nevím, nevím. Máme velice dobrou spolupráci s úřadem práce. Jednak pokud jde o veřejně prospěšné práce, veřejnou službu tady děláme, máme tady i kancelář úřadu práce, jednou týdně tady paní vyřizuje různé věci. Kancelář je tady vhodná, záměr zrušit decentralizované služby ovšem pochází z ústřední úrovně správy.
Usnadní to elektronizace veřejné správy?
Jan Martinec: (Smích) To si přes všechny zkušenosti netroufám odhadnout.
Bohumír Nikl: Bude to záležet na generaci mileniálů, veřejná správa je poměrně konzervativní. Jaká je Vaše vize rozvoje tohoto města?
Jan Martinec: Mě zajímala vždycky výstavba města a zajímá i občany. Parkovací místa, kam za kulturou, léta se tady vedou diskuse o tom, jak optimálně přestavět kinosál. Lidi chtějí, aby se jim dobře žilo a to se musí snažit samospráva zajistit.
Bohumír Nikl: Lidé chtějí kvalitní cesty, upravenou zeleň, mít kde nakoupit, blízko k doktorovi, dopravní spojení a pokud možno zaměstnání v místě. Pracovní příležitosti tady jsou, upravila se většina cest, nabízíme spoustu společenských akcí, máme letní kino. Postavili jsme dům s pečovatelskou službou, město pečovatelskou službu chce ještě rozvíjet, chceme věnovat větší pozornost potřebám místních osad, podporovat spolky. Vybudovali jsme náměstí, zvýraznilo se jím přirozené centrum města. Osvědčila se nová tradice trhů na náměstí a velkou odezvu získala adventní slavnost a rozsvěcování vánočního stromu. S touto tradicí nás začínalo jen několik, teď přichází až tisíc lidí. V současné době provádíme velkou přístavbu základní školy, následovat bude vybudování nového školního hřiště. Máme projekt na novou hasičskou zbrojnici, kterou bychom chtěli v příštím roce začít stavět. Kulturní dům, areál technických služeb, bytový dům, parcely pro výstavbu rodinných domů, cyklostezka na Údavy, to jsou další větší akce, které je potřeba připravit a projednat.
Závěrečné slovo dejme Janu Martincovi. Jaké vlastnosti by měl mít ten, kdo působí v samosprávě obce? Zejména pak starosta?
Měl by umět naslouchat lidem, vnímat jejich potřeby. Všechno se nedá splnit, je třeba o tom jednat, vysvětlovat. Lidé dovedou pochopit, jestli pro ně něco děláte.
Zdroj: Veřejná správa, č. 4–2019
Mohlo by vás také zajímat
