25. 4. 2024
Hlavní stránka Regiony Plzeňský kraj Ochrana přírody i znak svobodné společnosti. K čemu potřebujeme pěší cesty přístupné pro všechny?
Ochrana přírody i znak svobodné společnosti. K čemu potřebujeme pěší cesty přístupné pro všechny?
30. 8. 2019
Jedni považují klimatickou změnu za fatální proces, jiní si pletou klima s počasím, skoro všichni už ale tuší, že s ekologickými problémy je třeba něco dělat. Jedním z populárních témat je obnova starých polních cest. Zatímco v Československu jich mnoho zaniklo kvůli násilné kolektivizaci, v Anglii levicová hnutí naopak pomohla krajinu zpřístupnit široké veřejnosti. Důvody obnovy starých cest se možná liší, touha po volném pohybu krajinou je ale nejspíš všem lidem společná.
Ochrana přírody i znak svobodné společnosti. K čemu potřebujeme pěší cesty přístupné pro všechny?
„Lidé si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty přinášejí i odnášejí dobré i zlé, jejich síť se stále zhušťuje, a budou to zase ony, kdo civilizaci pomohou jednou definitivně zničit přírodu,“ tak otevírá Miloslav Nevrlý kapitolu O starých cestách ve své slavné Knize o Jizerských horách. Nevrlý vnímal v 70. letech cesty jako narušení romantické divočiny a vyslovil přání, aby už žádná další cesta Jizerské hory neprotnula (i když měl jistě na mysli spíš nové asfaltky než lesní pěšiny). Dnes jsou naopak staré pěší cesty symbolem tradice a vzorového vztahu člověka a přírody.
Už žádné širé lány
Zájem o krajinu, a tím i o roli a důležitost starých cest, vzbudili v Česku počátkem nultých let hlavně popularizátoři vědy jako Václav Cílek a Jiří Sádlo. Nebyli ale samozřejmě první ani jediní, historickým cestám se soustavně věnují archeologové, historici i geografové. Koncem 20. století zavedl český vědec Radan Květ nový pojem – stibologie. Jde o nauku zabývající se historií a významem starých stezek.
Obnovování starých cest se už řadu let věnuje například sdružení Cesty venkova i desítky dalších místních spolků a obcí po celé republice. Starostové a nezávislí teď nově přišli s projektem 1000 a 1 cesta pro krajinu, který má pomoct v boji se suchem a zmírnit erozi půdy. „Obnova polních cest je jedním z nejjednodušších nástrojů obcí, jak podpořit udržitelnost vody v krajině. Tyto cesty jsou zachyceny ve starých mapách a často zůstaly ve vlastnictví obce,“ uvedl jeden z iniciátorů projektu starosta Pavel Čížek. Mnoho cest zaniklo totiž během kolektivizace, kdy byly rozorány, a dnes jsou součástí rozlehlých lánů.
Podél staronových cest bude podle autorů projektu možné sázet aleje a protierozní zatravněné pásy, které pomáhají v krajině zadržovat vodu a zabraňují odplavování a odnášení půdy větrem. Navíc umožní místním i turistům se snadněji, a často i rychleji, pohybovat po krajině.
Přežijí umrlčí cesty?
Ve velkém se teď staré komunikace mapují a obnovují i v Anglii a Walesu, které protínají desetitisíce mil pěších cest, stezek a pěšin. „Právo vandrovat“ je ukotveno i v zákoně The Countryside and Rights of Way Act 2000 (CROW), který umožňuje svobodný pohyb po krajině a historických cestách, i když vedou po soukromém pozemku. Veřejná přístupnost krajiny je tradičním právním institutem, který zakládá každému právo na volný průchod přes veškeré pozemky, které nejsou z tohoto práva vyloučeny. Kromě Česka je veřejná přístupnost krajiny historicky daná také ve Skandinávii, Pobaltí, Rakousku a Švýcarsku. Zatímco v České republice nebo severských zemích je svobodný pohyb obecně nijak nezpochybňovaným právem, ve Spojeném království se o krajinu sváděly a stále svádí tuhé boje mezi příznivci volného pohybu a vlastníky půdy.
Anglií a Walesem vede víc než 225 000 kilometrů oficiálně uznaných komunikací, další tisíce cest nejsou v mapách zaneseny, ačkoli se některé z nich používají po staletí. Nyní ale hrozí, že lidé ztratí právo je užívat, pokud nebudou úředně uznány do roku 2026. Poté vlastnické právo dostane přednost před svobodou pohybu, jak určuje zmiňovaný zákon z roku 2000.
Tisíce dobrovolníků tak nahlížejí do starých dokumentů a map a nahlašují místním samosprávám menší i větší komunikace, aby mohly být oficiálně uznány. Záchranu cest organizuje především největší britská chodecká organizace Ramblers. Cesta může být uznaná, když je pravidelně využívána nebo ji jako veřejně přístupnou může označit majitel pozemku. Právo na uznání mají i historické cesty, jejichž existence může být považována za kulturní dědictví. Takovým příkladem jsou i „corpse roads“, po kterých se mrtví odváželi na hřbitov a které bývají někdy i velmi dlouhé. Téměř až do 18. století nebylo v Anglii možné pohřbívat u nejbližšího svatostánku, ale jen u centrálních kostelů. Mnozí nebožtíci tak museli na místo svého posledního odpočinku putovat přes pahorky a vřesoviště mnoho a mnoho mil.
Za krajinu pro všechny!
Rambleři za svobodu pohybu a jeho uzákonění nebojují jen posledních pár let. Počátky moderního boje za veřejně přístupnou krajinu jsou spojeny s levicovými hnutími požadujícími práva pro pracující. Současní rambleři navazují na radikální hnutí, která už v 19. století brojila proti vlastníkům pozemků a prosazovala historické právo volného pohybu po cestách a krajině. Od konce předminulého století totiž utíkalo do přírody ze znečištěných měst a před vyčerpávající prací čím dál více lidí.
Zásadní událostí v boji za volný přístup do krajiny byl pochod manchesterských dělníků na Kinder Scout, nejvyšší horu národního parku Peak District, v roce 1932. Do oblasti si jezdily na víkend odpočinout tisíce lidí, což se nelíbilo především vévodovi z Devonshiru, většinovému vlastníkovi zdejších pozemků, které chtěl využívat hlavně jako soukromý lovecký revír. Slavného pochodu se účastnily stovky lidí a skončil násilnými potyčkami s vévodovými lidmi a policií. Pochod byl sice rozehnán a jeho organizátoři byli odsouzeni k pokutám a několikaměsíčnímu odnětí svobody, přesto je považován za jednu z nejvýznamnějších přímých akcí v britské historii. Tisíce dalších lidí povzbudil v boji za volný přístup do krajiny. O tři roky později vznikla současná ramblerská organizace, v roce 1949 byl schválen zákon o národních parcích a přístupu do krajiny a snažení několika generací milovníků přírody vyvrcholilo právě přijetím zákona CROW.
Pryč z městských okovů
Dnes rambleři bojují hlavně s časem, aby stihli zaevidovat co nejvíce nezmapovaných zvykových cest. Podle některých odhadů čítají asi 10 000 mil, podle ramblerů možná až dvakrát tolik. V současnosti leží na úřadech přes 5 000 žádostí a aktivisté s blížícím se rokem 2026 své úsilí ještě zintenzivňují. Dnešní Ramblers sice už nejsou radikální organizací a většina anglických chodců a turistů z měst pravděpodobně neutíká od továrních pásů, ale spíš z prosklených kanceláří, touha po svobodném pohybu v přírodě je ale stejná jako před sto lety. Se slavnou písní Ewana MacColla The Manchester Rambler, která připomíná pochod na Kinder Scout, se totiž může stejně dobře ztotožnit jak dělník mávající Komunistickým manifestem, tak kreativní manažer v bílém límečku. V Česku, stejně jako v Británii.
Autor: Václav Cinádr | Zdroj: Alžběta Medková, Český rozhlas - Radio Wave
Mohlo by vás také zajímat
24. 4. 2024
STAN podporuje obnovu nábytkové banky
24. 4. 2024