Hlavní stránka Regiony Plzeňský kraj Divočina obcím neublíží, jejich rozvoj půjde dál

Divočina obcím neublíží, jejich rozvoj půjde dál

28. 2. 2017

Svým způsobem se náměstek hejtmana Plzeňského kraje Pavel Čížek (STAN) stal čímsi jako bílou vránou nebo také černou ovcí ve vedení kraje. Zatím v krajské radě nebyl člověk, který by se zastával zvýšení ochrany přírody na území Národního parku Šumava a v této záležitosti hlasoval proti většině. V minulosti byl Čížek i proti snaze kraje prosadit samostatný zákon o Národním parku Šumava. „Připadalo mi logické, aby se upravil zákon o ochraně přírody a krajiny. Přírodní procesy jsou svou podstatou všude stejné a je jedno, jestli se jedná o Krkonoše nebo Šumavu,“ říká.
Divočina obcím neublíží, jejich rozvoj půjde dál

Divočina obcím neublíží, jejich rozvoj půjde dál

Nyní je novela zákona o ochraně přírody ve hře ve dvou variantách. Vedení kraje se postavilo za verzi, která vzešla ze Senátu a zmírňuje ochranu přírody a posiluje postavení obcí. Při hlasování v zastupitelstvu kraje jste byl proti její podpoře. Co se vám na ní nezamlouvá? Pár věcí se mi v ní i líbilo. Ale celkově to, co Senát připravil, obsahuje spoustu nelogických záležitostí, které mohou způsobit problémy ve všech národních parcích. Nesystémově se tam dávají ustanovení o kolik se smí která zóna ochrany rozšířit. To jsou ale věci, které se musí posuzovat na místě a rozhodovat o tom má rada národního parku. Až příliš je tam zdůrazňována takzvaná kulturní krajina. V národním parku jde především o nejcennější jádrové území, což není kulturní krajina, ale spíš divočina. Dobře vím, co je obnova kulturní krajiny. Snažíme se o to mnoho let ve Spáleném Poříčí. Staráme se o lesy a vím, jak se klasicky lesnicky hospodaří. Ale národní park se svými nejcennějšími zónami je něco úplně jiného.

Zastánci senátní verze se především ohánějí tím, že chtějí podpořit postavení obcí. Vy ne? Také jsem pro podporu obcí, ale představuji si ji jinak. V původním poslaneckém návrhu novely zákona o ochraně přírody bylo uvedeno, že správa parku má plán péče pouze projednat s radou národního parku, kde mají obce zastoupení. To se mi zdálo málo. S ministrem životního prostředí jsem mluvil o tom, že to je průšvih. Projednání může totiž znamenat i to, že správa parku pošle někomu papír s návrhem, on třeba řekne, že nesouhlasí a správa parku mu sdělí, že to nebere. Chtěl jsem, aby v návrhu novely bylo napsané, že se plán musí s radou parku dohodnout. Ministr řekl, že když se najde takový poslanecký návrh, nebude proti a bude souhlasit. A tohle se povedlo. Výraz „dohodnout“ znamená složitější proces, kdy se o plánu musí vést širší diskuze se snahou dospět ke konsensu. Takže to vnímám tak, že postavení obcí by po přijetí ministerského návrhu bylo v podstatě stejné, jako bylo.

Nicméně senátní návrh jde v otázce vlivu obcí výrazně dál. Problém je ale v tom, že v senátním návrhu je spousta věcí, které jsou postaveny na předpokladu, že druhá strana (správa parku) bude své postavení zneužívat až na hranici únosnosti. A kvůli té nedůvěře je snaha pojistit si vliv v zákoně. Ale takhle to prostě nejde udělat. Vnáší to do návrhu zákona zmatek a je to nesystémové. Proto jsem pro původní návrh, který připravilo ministerstvo a schválila sněmovna.

Senátní verze národním parkům dává vedle ochrany přírody na stejnou úroveň zabezpečení rozvoje obcí. Je to z vašeho pohledu v pořádku? Posláním národních parků je chránit přírodu. Formulace, že se mají národní parky starat o rozvoj obcí je nešťastná a jde proti definicím národních parků, které jsou zakotveny v mnoha mezinárodních dokumentech. Možná to tam někdo chce v dobré víře, ale je to provedeno amatérsky a nabourává to systém nastavený zákony.

Většina starostů obcí z Národního parku Šumava i lidí z vedení kraje naznačují, že národní park rozvoj obcí příliš omezuje. Vnímáte to stejně? Obce i kraj jako odvolací orgán v územním plánovaní mají spoustu možností, jak si zajistit udržitelný rozvoj i za současných podmínek. Mají územní plány a jde o to, aby je důkladně projednaly s radou národního parku a dohodly se. Například v případě ploch, kde chtějí stavět penziony. To mohly obce dělat vždy a mohou to dělat i nadále a kraj jim v tom jako odvolací orgán může pomáhat. Obce by se ale po vzájemné dohodě se správou parku neměly plést do toho, co správci dělají deset patnáct kilometrů od obce. A to, i když jde o území, které formálně patří do katastru obce, kam shodou náhod spadly, protože tam kdysi existovala nějaká dnes už zaniklá německá vesnice. Problém je, že na Šumavě ovšem nikdy k takové dohodě nedošlo.

Máte pocit, že dohoda není, protože si ji nepřejí správci parku? Myslím, že ne. A domníván se, že některé obce v národním parku si to už uvědomují. Jsem přesvědčen, že šumavské obce mají možnost si definovat své zájmy a dohodnout se se zástupci parku, když k tomu budou rozumně přistupovat.

V souvislosti s návrhem novely zákona o ochraně přírody padaly i takové výroky, že obyvatelé obcí v národním parku nechtějí žít jako v neolitu nebo jako v indiánských rezervacích. Vy si tedy nemyslíte, že by na svou polohu uvnitř parku doplácely? Nemyslím. Návštěvnost Šumavy roste. A pokud lidé mohou v národní parku sledovat například rozpad původního lesa a nástup nového, vícevěkého, tak je to mimořádně zajímavé. Procesy, které se tam odehrávají, jsou lákadlo pro turisty a obce z návštěvnosti mohou dobře profitovat. Nevidím nic, v čem by jim přitom měl bránit zákon o ochraně přírody.

Vy, jako starosta, znáte situaci menších obcí v Česku. V debatě o Národním parku Šumava se objevily i argumenty, že tamní obce na tom ekonomicky nejsou nejlépe nebo že jim hrozí vylidnění. Připouštíte to? Myslím, že to tak není. Obce v národním parku vždycky měly proti běžným obcím výhody. Někde je využili, někde ne. Vím, že dříve například platilo, že pokud obce v parku žádaly o dotace ze Státního fondu životního prostředí, tak díky výjimce od ministerstva, mohly dostat dotaci ve výši sto procent nákladů. A to právě proto, že leží uvnitř parku. I dnes získávají při žádostech o dotace body navíc. Mají tedy lepší podmínky než například malé obce mimo park na Klatovsku.

V čem vidíte hlavní příčinu toho, že zástupci většiny obcí v parku s ním řadu let vedou urputné spory, leckdy připomínající válku? Nevím. Netuším, kde ta příčina je. Asi v tom mohou hrát roli dlouhodobé osobní vztahy nebo odlišné názory na to, jak se má v národním parku hospodařit. Nicméně jsem přesvědčen, že šumavské obce mají úžasné možnosti a myslím, že služby pro návštěvníky v nich nejsou dokonalé a že je možné rozšiřovat nabídku v oblasti stravování nebo výletů. Domnívám se, že platí, že národní park znamená prosperitu. Vím, že jinde si to pochvalují. Je paradox, že většina zástupců šumavských obcí na to nadává.

Bouřlivé spory se vedou o budoucím možném rozšiřování bezzásahových oblastí – divočiny. Její odpůrci v souvislosti s tím mluví o uzavírání Šumavy nebo vyhánění lidí. Jak to vidíte vy? Jestliže je dlouhodobým cílem dosáhnout v národním parku toho, aby bezzásahové území bylo na 50 procentech rozlohy, tak proč ne? To jsou záležitosti, o kterých by měli rozhodovat odborníci. Příroda přitom může leckdy lidi překvapovat. Například rozpad porostů napadených kůrovcem byl daleko rychlejší, než všichni čekali. Správa parku na to může reagovat a nařizovat jí zákonem, jak má postupovat, ale to je špatně. I kdyby se na Šumavě divočina rozšířila na polovinu rozlohy parku, obcím to neublíží a jejich vývoj půjde dál. Přechod k divočině může trvat dlouho a na Šumavě je hezké například to, že v každém druhu porostu to probíhá jinak. Správa parku by měla zpřístupňovat divočinu návštěvníkům tam, kde nebude ta nejpřísnější ochrana, například v době hnízdění tetřeva, kdy bude na omezenou dobu vyhlášená klidová zóna.

 

Jaroslav Nedvěd, MF Dnes