Hlavní stránka Regiony Plzeňský kraj Biskup František Radkovský: Před uprchlíky se zkrátka nemůžeme zabednit

Biskup František Radkovský: Před uprchlíky se zkrátka nemůžeme zabednit

10. 7. 2015

Plzeň – Plzeňský biskup František Radkovský byl při tom, když se minulou sobotu rodil dokument reagující na aktuální otázky migrace. Katoličtí biskupové českých a moravských diecézí a členové představenstva Ekumenické rady církví v něm nabízejí pomoc vládě ČR s uprchlíky, kteří se staly obětí války nebo náboženské nenávisti.
Biskup František Radkovský: Před uprchlíky se zkrátka nemůžeme zabednit

Biskup František Radkovský: Před uprchlíky se zkrátka nemůžeme zabednit

Impulz k tomu kroku dostali přímo ze Sýrie. „Do Čech přijel biskup z tamějšího města Homs s prosbou, abychom přijali křesťanské uprchlíky, protože ti jsou nejvíce ohroženi," poukázal na zásadní impulz pro vytvoření prohlášení.

Kdo a jakým způsobem bude rozlišovat mezi uprchlíky stiženými válkami, hladem či nestabilitou, a ekonomickými migranty?
Je potřeba, aby spolupracoval stát s církvemi, diakoniemi, charitami a dalšími odborníky. Pokud takoví lidé přijdou, potřebují být alespoň nějakým způsobem zorientovaní, kde jsou. Je nutné, aby se naučili pár slov česky a mohli se trošku sami pohybovat. Zadruhé se částečně kulturně rozkoukat. To je nesmírně důležité, protože jinak tady budou vydáni napospas.Veřejnost se na ně bude dívat jako na méněcenné, což je špatně. Jsou to lidé mající svou důstojnost a hrdost. Jsou vyhnáni ze svých domovů, musí tam obvykle všechno nechat, často i své mrtvé příbuzné. Jsem v kontaktu s organizací lékařů Mezinárodní dětský kříž, který pomáhá dětem v krizových situacích. Právě od nich jsou tyto rady a oni jsou pozváni na jednání s Ministerstvem vnitra ČR.

Vyzýváte vládu, aby se k problematice postavila s rozhodností. Doposud se tedy nechovala rozhodně?
V mnoha státech Evropy jsou otevření, ale u nás se zatím nic nedělo. Vím, že přijmout nějaké kvóty není snadné, každopádně to působí dojmem, že bychom z toho chtěli pokud možno vycouvat, neúčastnit se toho všeho. Ale to nejde. Nechceme vládě něco vyčítat, nemají to vůbec jednoduché. Je to jako být mezi Scyllou a Charybdou. Na jedné straně je potřeba pomáhat, na druhé je nutné to dělat tak citlivě, abychom ve vlastní zemi nevzbudily bouře. Chápu, že vláda se v tom snaží postupovat opatrně a moudře. My zase cítíme, že je potřeba ji podpořit. Chceme tím dát veřejnosti najevo, že je tady síla vůle pomáhat.

V dokumentu stojí, že vybídnete farnosti a sbory, aby přijaly rodiny křesťanských migrantů. Je to opravdu podmíněno tak, že se musí jednat pouze o křesťany?
Ti, kteří utíkají, jsou především křesťané. Informace máme od tamějších lékařů. Křesťané jsou na tom opravdu nejhůře. Musí uprchnout, protože jinak to pro ně končí krutě… zpravidla smrtí. Bohužel situace tam dospěla takhle daleko.

Nicméně uvedená formulace pak vyznívá diskriminačně.
Myslím si, že přijdou především křesťané. Když budou potřebovat pomoc ostatní, nikdo je samozřejmě neodmítne. Domnívám se, že ostatní směřují spíš ke svým příbuzným, kteří už jsou ve Francii, Německu a jinde, ale nemají tolik zájem přijít sem k nám. Ono je to také jednodušší po kulturní stránce, protože křesťané jsou nám přeci jenom blíž než muslimové. Rád bych znovu zopakoval, že rozhodně nechceme, aby to bylo diskriminační. Chceme pomáhat každému, kdo to bude potřebovat.

Prohlášení je udělané tak, aby uklidnilo i ty, kteří mají obavy z jakéhokoliv přijetí migrantů a nejraději by se postavili proti.

Panuje podle vás v české společnosti xenofobie a zbytečné obavy?
Uvědomuji si, že ne všichni budou naše stanovisko přijímat. Je tu spousta lidí, kteří se bojí, a právem se bojí toho, co přijde. Potom, co jsme zažili ve Francii nebo v Anglii, chápu, že společnost má obavy a není nadšená, že sem budeme někoho brát. Ale je to trochu krátkozraké, protože v dnešním schengenském prostoru lidé mohou kamkoliv a už se do schengenského prostoru dostali . Nezbývá nám nic jiného než uprchlíky přijmout. Proto je potřeba, aby tady byla dobrá spolupráce s policií a bezpečnostními službami. Mezi uprchlíky mohou být ti, kteří Českou republiku prozkoumají, aby sem mohli pak přijít ve většímmnožství a způsobit tady peklo. Nechci strašit, ovšem je důležité, abychom byli připraveni.
Proto si myslíme, že je potřeba postavit filtr ve Středozemním moři pro ty, kteří přicházejí jako ekonomičtí uprchlíci ze svých zemí, a pro ty, kteří jsou opravdu vyhnáni a jímž jde o život.

Přesto i mezi neekonomickými uprchlíky mohou být extremisté.
Je pravda, že ne vždy se to pozná. Znám příběh, který jsem se dozvěděl od syrských lékařů. Jeden místní se stal křesťanem, čímž se opravdu pyšnil. Jeho manželka zůstala muslimka, ale její rodina konvertovala ke křesťanství. On je všechny udal a byl u toho, když je postříleli. Sám potom přešel k radikálům. Nebyl to žádný nevzdělaný člověk, ale architekt. Nevíte, co se v hlavách některých může stát. Nakonec to se stává také u nás. Člověk, který je pokojným sousedem najednou postřílí půl hospody.

Nemůžeme si říct, my se tady uzavřeme, obedníme hranice a budeme si hlídat jenom svoje. To prostě nejde. Nejsou to reálné skutečnosti. Musíme si uvědomit, že je potřeba pomáhat. Lidé od nás po roce 1948 odcházeli na Západ, protože jim šlo taky o život. Byli v zahraničí přijati a dobře přijati. Musíme na tom být stejně. Češi jsou otevření a velkorysí, například když pomáhají lidem postiženým tsunami v jihovýchodní Asii nebo zemětřesením v Nepálu, což je dobře a k jejich cti. Na druhé straně se v nás objevuje takové to: Co je pro nás výhodné, to si vezmeme, co není, pryč od toho. Chápu, že pomoc migrantům může být hodně náročná, ale právě proto je potřeba, aby s ní začali křesťané, kteří mají motivaci ve svojí víře. Je důležité, aby byli příkladem a k nim se přidali i ostatní. Nic jiného nezbývá.

Máte už nějaký praktický plán, jak budou farnosti a sbory přijímat utečence?
Mluvil jsem o tom s ředitelem Diecézní charity Plzeň. Jsou ochotni pomoci. První krok by měla ale učinit vláda, která řekne, že máme možnost sem přijmout tyto lidi, a přerozdělí je. Určitě je potřeba vzájemně spolupracovat. Počítám s tím, že tohle je začátek. Budeme o tom ještě dál mluvit.

Jsou už někteří uprchlíci v České republice?
V centrech několik desítek nebo set lidí už je, ale přímo v rodinách zatím vůbec ne. Dosud nebyl čas, je to ještě příliš krátká doba od minulé soboty. Ale věřím, že se ozvou.

V Německu už věřící některým uprchlíkům takto pomáhají. Půjdete si k sousedům pro radu?
Teď jsem byl v rámci Husova jubilea v Kostnici, kde jsem mluvil s děkanem místní baziliky o Turcích. Říkal: „My tady s nimi máme dobrou spolupráci. Jsou to lidi, kteří se neprosazují, nedělají negativní věci. To ovšem není situace, o které hovoříme my. Prohlášení České biskupské konference a Ekumenické rady církvi vzniklo proto, abychom se pomoci otevřeli. Záležitost je opravdu čerstvá, dokument byl vydaný před několika dny.

Jsou to věci, které nesnesou odkladu, ale potřebují čas. Prohlášením motivujeme rodiny, aby byly ochotné to přijmout. Na toto téma jsem promluvil na Velehradě, kde jsem o půlnoci z 4. na 5. července sloužil mši v bazilice, která byla naplněna aktivními křesťany. Kázal jsem o tom, že je třeba uprchlíky přijímat, a zároveň být ostražitý před tím, co se může stát.

Autor: Klára Mrázová, Plzeňský deník