18. 4. 2024
Hlavní stránka Regiony Plzeňský kraj Aktuality Listopad 1989 a venkov. Vzpomínka Petra Kláska, starosty Chanovic na Horažďovicku
Listopad 1989 a venkov. Vzpomínka Petra Kláska, starosty Chanovic na Horažďovicku
29. 11. 2019
Kolem 17. listopadu mne zastavili dva starší žáci naší chanovické základní školy a zeptali se, jak jsem prožíval listopadové dny před třiceti roky. Otázky směrovaly k chování zdejších lidí, zda jsem se bál a zda jsem rád, že „Listopad 89“ proběhl.
foto zdroj: iDnes.cz
Trochu obtížné bylo vysvětlit, jak málo bylo informací. Televize měla dva programy a oba byly přísně hlídány komunistickým systémem. S rádiovými stanicemi to bylo stejné. Denních novin vycházelo více, ale i tam fungovala přísná a nesmlouvavá cenzura. Telefonní spojení bylo též velice omezené, protože běžní občané většinou telefon neměli. Například v Černicích či Újezdu byl na celou vesnici jeden aparát, veřejná telefonní stanice. Takže první informace o tom, že se v Praze „něco děje“ byly od známých, kteří přijeli z Prahy. Nebo přes poslech rádií, která vysílala mimo naši republiku na západě.
Přesto byli zdejší lidé velmi napjatí a začali se veřejně nahlas domlouvat, že by bylo dobré, kdyby se režim změnil. V prvních dnech po pátku 17. 11. 1989 nás vůbec nenapadlo, že by mohl komunistický režim úplně skončit. Vždyť měl zcela pod kontrolou a velením Veřejnou bezpečnost (VB), velmi početnou Státní tajnou bezpečnost (STB), armádu, ale i komunistickou stranickou armádu Lidové milice. No, a vše jistily desetitisíce okupačních sovětských vojáků, o které se tehdejší režim opíral. Například v okresních novinách Klatovská pravda vyšel někdy kolen 20. 11. 1989 článek, ve kterém okresní výbor KSČ vyzývá vládní představitele, ať na ty proti republikové živly v ulicích Prahy pošle vojsko a tanky.
Měli jsme tenkrát strach. Zatím to od února 1948 fungovalo tak, že když někdo projevil nesouhlas s komunistickým režimem, tak byl postižen, potrestán. I já jsem měl tehdy doma návštěvu VB, která mne varovala, ať se do ničeho nepletu a hlavně ať nikam nejezdím. Odcházela z dovětkem: „Máš přeci dvě děti“. Zažil jsem zajímavé a výhružné hovory s několika stranickými představiteli. Můra strachu byla tehdy živena dlouhodobě a soustavně.
Nepochopitelný, zlý a krutý zásah moci při oficiální vzpomínkové akci především mladých lidí na Národní třídě, byl startem k občanské nespokojenosti. To se stalo v pátek a byl to start k vyjadřování odporu proti direktivnímu systému. A následující dny začaly demonstrace, na kterých se scházelo stále více lidí všech věkových kategorií. Nejprve v Praze, ale veřejné protesty se začaly šířit postupně po celém Československu. To již proběhly opatrně informace i v hlídaných státních médiích.
Měl jsem ke komunistické moci velké výhrady. Osobně jsem do Prahy vyrazil ve chvíli, kdy shromáždění probíhala na Václavském náměstí. Byl jsem ohromen, když jsem viděl plné náměstí. Lidé v rukou měli transparenty s nápisy „Svobodné volby“, „Konec vlády jedné strany“ nebo „Vojáci, pojďte s námi, chceme lepší republiku“. Plný Václavák lidí naladěných na stejnou notu, to bylo něco. Pak na balkoně vystoupila řada řečníků, některé jsem znal a některé viděl poprvé. Největší ohlas měl Václav Havel, který vyzýval k jednotě a vytrvalosti při prosazování požadavků. Setkání bylo zakončeno společným zpěvem československé hymny.
Druhý den jsem chodil Prahou. Vnímal mimořádnou energii. Navštívil několik vysokých škol a sháněl podrobnější informace a tiskoviny. V podvečer opět na Václavské náměstí. Ale to již se plánovala obrovská demonstrace na sobotu na Letenské pláni. Týden po masakru na Národní třídě bylo obdivuhodné, že se na Letné v sobotu i v neděli sešlo odhadem dvě stě padesát tisíc lidí z celé republiky. Tam jsem začal věřit, že se vše změní k lepšímu. I z Chanovicka tam vyrazilo několik aut plných zdejších občanů, kteří se nebáli vyjadřovat svoji podporu změně.
Když jsem do Prahy odjížděl, tak jsem sebou vezl dvě petice lidí z naší obce. Jedna byla za pracovníky tehdejšího JZD středisko Dobrotice. A druhá za zaměstnance pracující v chanovické tesárně. Na obou peticích bylo dohromady přes šedesát podpisů. Řada lidí se držela pozadu, i když se zněním požadavků souhlasila. Jednalo se o požadavky: na prošetření násilnického zásahu příslušníků VB, na svobodné volby, ukončení vládnutí KSČ jako jediné strany, apod. Tyto petice jsem večer při příjezdu předával na jednom ze vznikajících sběrných míst, konkrétně na Právnické fakultě. To se již rodilo Občanské fórum.
Když jsem v neděli večer jel z Prahy, tak jsem vezl videokazetu, na které byl amatérsky zdokumentovaný zásah na Národní třídě. Tato verze byla okomentována řadou tehdy již známých osobností.
Na pondělí 27. listopadu 1989 byla vyhlášená celostátní protestní stávka. V komunistické ČSSR něco neslýchaného. Stávka trvala asi hodinu a přidali se k ní z většiny i místní lidé. V rámci této stávky jsme promítli v jídelně chanovické tesárny přivezené video. Pak se o všem debatovalo. Na tento den vzpomínám i z důvodu, že jsem zažil poslední výhružky od několika tehdejších komunistů zde v místě.
Osobně jsem rád, že změna politického systému proběhla. Přinesla řadu kladných věcí, i když k ledasčemu mám i nyní výhrady. Ale mohu o tom beze strachu hovořit i psát. A jsem rád, že tuto změnu přivítali i moji rodiče, kteří zde celý život pracovali a bydleli. Nežiji již v zemi, která je obehnána ostnatým drátem pod elektrickým proudem. Nežiji v zemi, kterou okupují cizí vojska. Žiji v zemi, kterou mám rád a cítím se v ní v pohodě.
Petr Klásek Černický.
Autor: Václav Cinádr
