Hlavní stránka Regiony Hlavní město Praha Vzpomínky na "Samet": Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989? - Jan Lacina, místostarosta Prahy 6

Vzpomínky na "Samet": Jak vzpomínáte na 17. listopad 1989? - Jan Lacina, místostarosta Prahy 6

17. 11. 2019

Při dvacátém  výročí Sametové revoluce poskytl Jan Lacina tento vzpomínkový rozhovor: Ta vzpomínka je kuriózní. Přesně 17. listopadu jsme totiž přijeli z kurzu bruslení a ledního hokeje, chodil jsem v tu dobu totiž na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Hodil jsem domů  hokejku a brusle a podle máminých instrukcí vyrazil na Národní třídu, nikoli však na manifestaci, ale  na večeři do restaurace Národního divadla s rodinným přítelem dr. Kaiserem, občanem tehdejšího Západního Německa, někdejším vojákem wehrmachtu, který za války v Rusku přišel o pravou ruku. Když jsme byli asi v polovině večeře, ozval se zvenčí – z Národní třídy – hluk demonstrace. „To tu teď máme každou chvíli,“ odpovídal jsem doktoru Kaiserovi na otázku, co je to venku za rámus. Nebyl jsem daleko od pravdy.

Jan Lacina, místostarosta Prahy 6/STAN

Jan Lacina, místostarosta Prahy 6/STAN

Od roku 1988 byly demonstrace rozháněné policií v Praze při každé větší historické příležitosti běžné. Paní od vedlejšího stolu však náš rozhovor vedený v němčině odposlechla a obořila se na mě:“To jste student?! To nevíte, že dneska máme 50 let od zavraždění studenta Jana Opletala nacisty?!“

Když jsme povečeřeli a vyšli ven, byl už na Národní třídě úplný klid. Až druhý den jsem po Praze začal potkávat zle potlučené kamarády. I u mě definitivně rozhodl mýtus mrtvého studenta. Od pondělí 20. listopadu 1989 už jsem nevynechal jedinou manifestaci a projel tou neuvěřitelnou euforií na plný plyn až do – dones poněkud neuvěřitelné - volby Václava Havla prezidentem.

· Jak se dnes, s odstupem dvaceti let, díváte na tehdejší  listopadové události?

Už navždy to zřejmě zůstane nejsilnější emocí v životě. Už v létě roku 1989 se nám podařilo vyjet legálně do Francie, ale ani ve snu by mě tehdy v devatenácti letech – během přehlídky k dvoustému výročí pádu Bastily na Champs Elysées - nenapadlo, že budeme mít za pár měsíců doma stejnou svobodu, jaká tehdy panovala v Paříži. Jistá naděje ve mně začala doutnat až po návratu do Prahy, kterou  zaplavily stovky trabantů odstavené východoněmeckými občany směřujícími přes pražskou ambasádu Západního Německa do svobodného světa.

Prožít mládí v zemi, kde je prezidentem světoznámý humanista a navíc spisovatel, je vlastně naprosto mimořádné štěstí. Souhlasím ovšem s historikem Jiřím Sukem, autorem knihy Labyrintem revoluce, která nám letos sloužila jako skvělý manuál k přípravě „rekonstrukce Listopadu 89“, že revoluce étosu se velmi rychle stala revolucí zájmů, nebo chcete-li sáhnout k termínu, který razí dnešní politologie „revolucí náměstků“.

· Jaké jsou vaše osobní „krásný ztráty“ z období sametového převratu?

Někdy si říkám, jestli těch přelomových událostí nebylo na jeden život přeci jen trochu moc a jestli nejsme vlastně víc oběťmi Listopadu 1989, než jeho vítězi. Protože jsem bytostný optimista, těším se přeci jen z toho, že žijeme své životy ve svobodné zemi, mírném podnebí a míru, třebaže už zase v některých případech začínají v politice „malí vrhat velké stíny“, za prezidenta máme velkého obdivovatele mocného Ruska a šíleného panslovanského mýtu a premiérem už stihl být – možná ne naposledy - nomenklaturní papaláš  vzešlý v 80. letech z podniku s nejhorší pověstí v celé zemi.

(Tím papalášem jsem tehdy samozřejmě nemyslel Andreje Babiše, ale Jiřího Paroubka. Tím prezidentem jsem nemohl myslet Miloše Zemana, který ještě hnil na Vysočině, nýbrž Václava Klause.)

Jan Lacina, místostarosta Prahy 6, člen Krajského výboru STAN Praha

Autor: Vlasta Urbánková