Hlavní stránka Info a média Výstupy z médií Mlčet nelze. Mohli bychom se promlčet do totality, upozorňuje Jan Farský

Mlčet nelze. Mohli bychom se promlčet do totality, upozorňuje Jan Farský

11. 5. 2020

Mlčet nelze. Mohli bychom se promlčet do totality, upozorňuje Jan Farský v rozhovoru pro Denik.cz

Mlčet nelze. Mohli bychom se promlčet do totality, upozorňuje Jan Farský

Mlčet nelze. Mohli bychom se promlčet do totality, upozorňuje Jan Farský

Premiér Andrej Babiš po přestávce, kdy se neúčastnil vládních tiskových konferencí, vystoupil a napadl opozici s tím, že nic nedělá a všechno kritizuje. Je to pravda? Co tedy opozice podpořila, co ne a proč? To byly otázky na Jana Farského, semilského poslance za Starosty a nezávislé, který na kritiku premiéra reagoval: „Pan premiér se pravdou příliš nezatěžuje, lež je pro něho přípustným argumentem, takže ani nepřekvapil.“
 
Která opatření vlády během nouzového stavu opozice podpořila?
Hlasovaly se desítky návrhů zákonů, 70 % jsme jich podpořili – pomoc živnostníkům, pomoc lidem v nouzi, podpora kurzarbeitu a další.
 
Jenže sítem propadla řada skupin, například lidé, kteří mají maličké nebo rodinné firmičky. Proč se na ně zapomnělo? Do hry je musel vrátit znovu až Senát.
Ano, a dobrá zpráva je, že se nyní podporou těmto lidem znovu začala zabývat Poslanecká sněmovna. Příznačné pro dnešní dobu je, že ačkoliv opozice na tyto mezery ve výplatách pomoci a jiné upozorňovala a přišla s nějakým návrhem, vláda jej smetla ze stolu. Když přišly kritické ohlasy dotčených skupin, tak tyto návrhy zvedla a s velkým mediálním halasem oprášila. Jedná se například o podporu pro živnostníky, pomoc při odkladu nájemného, ošetřovné nebo spoluúčast na fixních nákladech. Ale v tuto chvíli je jedno, kdo s tím přišel a kdo to nakonec podepsal, důležitější je, že se pomoc k lidem, kteří ze dne na den zůstali bez prostředků, dostane. Je jen škoda času a vynaložené energie, které mezitím uběhly.
 
Které návrhy opozice odmítla?
Třeba přenesení tíhy placení nájemného na pronajímatele. Nedává přeci smysl, aby stát řešil nedostatek financí nájemců-podnikatelů tak, že jim řekne, že nemusí pronajímateli platit nájem. Nakonec vláda přistoupila na to, že podnikatelům s nájmem stát pomůže. Jen to bohužel udělala zase pozdě a zbytečně složitě. Nájem už platili za březen, duben, mnohdy i nájem za květen. Teď budou zpětně uzavírat dodatky ke smlouvám, vracet si již zaplacené nájemné. A část podnikatelů už dala kvůli nejistotě výpověď. To ji teď budou rušit? A úředníci všechno draze prověřovat? Nevím, proč věci dělají pozdě, složitě a draze, když mohly být vyřešeny včas, jednoduše a levně.
 
A vy sám?
Nepodpořil jsem schodek 300 miliard ve státním rozpočtu. Vláda předložila jen navýšení výdajů, ale nepřišla s žádným návrhem na úspory. Přitom ušetřit v nabobtnalé státní byrokracii jde miliardy. Navíc vláda ani nepředstavila, za co chce tak velké množství peněz utratit. V mnoha segmentech, jako je digitalizace státní správy, dostavba kanalizací a vodovodů nebo boj se suchem, jsou skutečně potřeba, ale obávám se, že budou nakonec použity na stavbu hladových zdí, betonových přehrad a dalších zbytečností. Rozdávat je tak snadné a lákavé, ale ty dluhy a jejich úroky zatíží naše děti a vnoučata. Kupujeme si klid v současnosti, ale platit účet za nás budou naše děti. Nelze takto házet stamiliardami od boku bez jakékoli odpovědnosti.
K těm dopadům bych se ještě vrátila, ale teď se chci zeptat, co vám na odmítnutých návrzích nejvíce vadilo?
Chyběla tomu koncepce, představa, co se bude dít dále. Jaké budou následky těch kroků, až krize skončí. Byla to taková hokynařina bez sebemenší vize. Výstřely naslepo.
 
Která zákonná opatření navrhovaná vládou vám přišla nejvíce absurdní?
Všechna dávala nějakou logiku, byť můžu mít názor jiný, za vyloženě absurdní bych žádné nenazval. Absurdní byla spíše některá vládní rozhodnutí o postupném uvolňování – zavřené kostely, ale současně otevřené hobbymarkety. Psa si můžete nechat ostříhat, ale vás ostříhat nemohou. Na třetí pokus určit čas, kdy mohou nakupovat pouze senioři. Ten chaos, chybějící vysvětlení a dohadování mezi členy vlády o tom, co vlastně schválili, byl – a bohužel pořád je – smutným pohledem. Smutným, protože to zmatené rozhodování ovlivňuje život každého z nás a ta nejistota a chaos jen krizi způsobenou virem prohlubují.
 
Co z toho vyplyne? Jak se mohou projevit po odvolání nouzového stavu?
Chaotičnost vlády a zmatky v tom, co platí nebo neplatí, vedou ke snížení důvěry občanů v opatření a ke snížení respektu k nim.
 
Měla jsem na mysli spíš některé zákony či opatření, které jsou na hraně s demokracií…
Zpočátku jsme se snažili vládní kroky podporovat, případně jen mimo kamery jsme upozorňovali vládu na některé mezery. Situace byla složitá, vývoj šíření nemoci nejistý. Když ale vláda v rozporu s ústavou zrušila volby do Senátu na Teplicku, když jako jedna z mála na světě zakázala všem lidem vycestovat ze země, když ještě navrhli, že by celou zemi mohli zavřít na 2 roky, už jsme opravdu mlčet nemohli. To bychom se také mohli promlčet do totality.
 
Není určitá chaotičnost u některých opatření a jejich následných rušení přeci jen daní za nezvyklou situaci a snaze co nejrychleji se v ní orientovat?
Z časté změny nelogických rozhodnutí je dobře vidět, jak jsou vrcholoví politici často vzdáleni realitě. To, že jsou vystaveni stresu, který nezvládají, se může stát. Ale ministři nerozhodují sami. Mají desítky placených poradců a stovky úředníků, kteří měli tomu chaosu zabránit. Připadá mi nepochopitelné, že nikdo z toho obrovského množství aparátu nezvedne hlavu a neřekne: To je přeci blbost.
 
Před rokem jste tlačil na ministryni spravedlnosti, aby učinila patřičná opatření v případě nezákonných exekucí. Jak toto tažení dopadlo a je teď, kdy do dluhů spadne v důsledku uzavření mnoha živností a ztráty zaměstnání pravděpodobně další množství lidí, vidět nějaká snaha vlády učinit některá opatření právě proti nezákonným exekucím?
Na 9. dubna jsme měli svolané jednání za účasti ministryně spravedlnosti, prezidenta exekutorské komory, prezidentky soudcovské unie, abychom sjednotili postup soudů a tuhle obrovskou ostudu naší země už konečně vyřešili. Koronavirus bohužel tuto schůzi odsunul až na červen. Ale pošta funguje, a tak podávám další desítky návrhů na zastavení nezákonných exekucí a přes jednotlivé případy tlačím na změnu. Je to běh na dlouhou trať, ale má smysl.
 
Ústavně právní výbor by se měl také příští týden zabývat vládní novelou exekučního řádu, kterou už projednal podvýbor pro exekuce, insolvence a oddlužení Poslanecké sněmovny. Čím konkrétně se bude zabývat?
Řešíme hlavně zavedení teritoriality exekutorů a principu jeden dlužník – jeden exekutor. Tak aby jednoho dlužníka neřešili exekutoři na více místech v republice – zvyšuje to náklady a zbytečně komplikuje vymáhání.
 
Vláda s oblibou odůvodňuje současná opatření obavou o zdraví seniorů. Rétorika má oslovit početnou voličskou základnu, ale nedopadnou právě tvrdá opatření v důsledku právě na ni? Ať už půjde o zmrazení důchodů, zrušení slev na dopravu či některé zřejmě nutné restrikce v oblasti zdravotnictví, které tvrdě doplatilo na pozastavení plánované péče?
Senioři jsou nejzranitelnější skupinou obyvatel. A mnoho nezbytných opatření bylo vydáno právě pro jejich ochranu. A bylo to správně. Bohužel ale nemoc s nejlepším marketingem – koronavirus – zcela upozadila běžné nemoci, na které umírá násobně více lidí. Když jsem se ale ve Sněmovně vlády ptal, jestli myslí i na oběti, které přinese pozastavení plánované péče, zastavení preventivních vyšetření, nedostalo se mi odpovědi. Mám obavu, že při honu na jednotlivé případy koronaviru zemřelo o mnoho více lidí na běžné nemoci. Lidí, kteří by při standardní zdravotní péči mohli ještě žít.
 
A co sociální a zdravotní systém? Státní schodek 300 miliard, který vláda s podporou KSČM schválila, se přeci musí někde projevit? Buďme konkrétní, nedotkne se to v budoucnu důchodů nebo v tom, že zdravotnictví už nebude dostupné pro všechny a zdarma?
Ještě před rokem se licitovalo o každý milion schodku s tím, že přeci není možné zatěžovat budoucnost. Teď je to schodek 300 miliard korun. Tak velký, jaký naše země ještě nezažila. Je to dluh, který se bude muset jednou zaplatit. A také úroky za něj. Problémy se nemusí objevit hned. Ale tento dluh za nás budou splácet ještě naše děti. Prostě nebude na věci, na které jsme teď zvyklí. Bude se muset spořit. A úspory nakonec nejvíce dopadnou vždycky na ty ekonomicky nejslabší – mladé a seniory. Mám z toho obavu, nechci se jednou podívat svým dětem do očí a omlouvat se za dluh, který jsme jim zanechali jen kvůli tomu, že nejsme schopni upustit od svých standardů a ušetřit.
 

Autor: Jana Švecová, Deni.cz